Nechápavá dívka
Pátek devátého května měl být pěkným odstartováním skvělého víkendu a i přes veškeré komplikace, které nastaly, se jím opravdu stal. Nakonec možná i lepším než celý víkend.
Bylo skvělé počasí a tak jsem se nijak výjimečně vydal z nádraží v Pardubicích pěšky na Univerzitu. U Tesca proti mně šla velice pěkná slečna, když v tom mě z ničeho nic oslovila: "Ta kráva nepřišla!", hned jsem pochopil, že pod tím pěkným oblečením, za to ale pěkně naštvanou tváří se schovává jedná má spolužačka. Fakt bych ji snad ani nepoznal, takže ještě jednou chválím, moc jí to slušelo. A teď k té krávě.
Šlo o jednu naší profesorku, která nepřišla na svou přednášku. To by ještě nebyl takový problém, kdyby sama nedbala řádných omluv a pak jediné co udělá, že dá na dveře papírek, že dnes nepřijde. Reakci některých mých spolužaček naprosto chápu, protože některé přijely jen z důvodu této přednášky. To naštěstí nebyl můj případ, protože mně po ní následovaly Dějiny každodennosti a navíc jsem chtěl strávit "beztréninkové" odpoledne v Pardubicích se svými spolužáky.
Ten den jsem byl domluvený se svou spolužačkou Ivetou, že s ní zajdu do města a trošku zatrénujeme na příští víkend, kdy má přijet do Prahy, jestli spolu můžeme vůbec takhle dlouho vydržet. To jsem ale ještě netušil jaký je pravý důvod toho, že chtěla, abych se jí odpoledne věnoval.
Jen co jsme vyšli z přednášky dějin, se to pomalu začalo odkrývat. Ptám se jestli zajdeme do Dýdý báby(studentský klub na kolejích)s pár lidmi ze třídy a posedíme chvíli. Ale nešlo to, Ivet potřebovala jít do města a tak jsem šel s ní. Během cesty jsem se dozvěděl co všechno dneska musí během "VOLNÉHO" pátku zařídit. Tak zaprvé: vyzvednutí letáků, protože ji čeká příští týden brigáda v Hradci, dále vyzvednout nějakou malou knížečku v knihovně na náměstí a další věci už radši vypisovat ani nebudu:-) Na první pohled to nevypadalo tak strašně, ale to jen do chvíle než mi sympatická slečna ze skladu jedné marketingové firmy nepřinesla dva tlusté kartóny letáků, které neunesla ani taška specialně pořízená na tuto operaci.
A tak se Ivet aspoň chvíli cítila, že jí nějaký chlap obskakuje a já se kymácel za jejím úsměvem na náměstí. Tam jsem se usadil, odložil náklad a čekal s čím přijde z knihovny. Už mě ani nepřekvapilo, že její půjčená kniha měla osm set stran formátu A4, naštěstí do té doby přišel Humpolák a "knížku" si vzal na starost on.
Při odchodu z náměstí nás skvěle pobavila slečna ve žluté bundě. Už z dálky, když jsme k ní přicházeli, nám bylo jasné, že se jedná o podepisování petice proti spalovně. Naneštěstí jsme také věděli, že pokud nejsme místní, tak jí je náš podpis k ničemu. Co jsme ale nevěděli bylo, že slečna se jentak našich podpisů nevzdá. Když jsme k ní došli, vesele nám vyšla vstříc, když v tom Humpolák zpustil otřepanou frázi:
"To musíme být místní ne, abychom to mohli podepsat?"
"No, stačí když budete z Pardubického kraje."
"To my bohužel ale nikdo nejsme."
"A odkud teda?" (ta holka se fakt nevzdávala a tak jí Lukáš zvdořile a pravdivě odpověděl)
"Já jsem například z Vysočiny."
"No tak vidíte," zareagovala nesmělá dívka.
"Co vidím?" odpověděl nechápavý Humpolák
"Kdyť jsem říkala, že můžete být z kraje."
"Jenže já nejsem z Pardubic, já jsem z Vysočiny."
"No kdyť to nevadí, to je Pardubický kraj." odpověděla značně sebejistá dívka
Tak jsme se na sebe podivali, jestli jsme blázni my nebo ona a nakonec se Lukáš vžil do role osvícence a na chudinku dívku skromně spustil.
"Vysočina je samostatný kraj, takže to není v Pardubickém kraji."
"Počkejte a jaký je to teda kraj?"
V tu chvíli jsme se už opravdu neudrželi a vyprskli smíchy. Nechci svalovat na nikoho vinu, kdo spustil lavinu smíchu první, ale to prostě nešlo.
"Vysočina je kraj, ten kraj se tak jmenuje, kraj Vysočina."
Chudák holka se nám omluvila, udělala pár kroku zpět a my značně pobavení jsme už ani neměli sílu říkat odkud jsem já s Ivetou.
