Valiho život ze všech stran

Sedím si tak v křesle jednoho z pokojů očního oddělení ve Fakultní nemocnici Bulovka. Venku je nádherné teplé počasí, do oken praží slunce, které navnadí k posledním vzpomínkám na letní dny a já si užívám lehkého větru vanoucího dovnitř.

Po chvilce oknem přilétne beruška, druhá, třetí, nestačím se divit, jak rychle se množí. Ani se nenaději a po pár vteřinách se jich pět s lehkostí prochází po parapetu.

„Ježíš, bacha!“ Vlétne do pokoje mamka, oblečená do dlouhé nemocniční košile a v běhu sundavá pantofli. „Tu máš, tu máš potvoro!“ Pokračuje ve svém zběsilém vystoupení a chladnokrevně zabíjí jednu berušku za druhou. „Co je?“ Zeptám se trošku tupě, abych pochopil co její výstup znamená. „To jsou ty asijské berušky, je jich tu plno,“ začne, již notně uklidněná, své vyprávění o beruškách z východu, které sem přivezli vietnamští obchodníci.

Slyšel jsem o nich tehdy od mamky poprvé a nedával tomu velkou váhu, přesto jsem ještě ten den o těchto beruškách vyprávěl kamarádce.

„Fakt, věř mi. Viděl jsem je na vlastní oči. Mají místo sedmi deset teček a mají různé barvy,“ bojoval jsem s její nedůvěrou, ale bez úspěchu. Hned druhý den mi však psala vystrašeně tato kamarádka na icq:

(M=Máca, V=Vali)
M: Ahoj, to ty jsi říkal o těch přemnožených beruškách?
V: Jj, proč?
M: Protože jich máme strašně moc na balkóně.
V: Tak si na ně dávej bacha. Mají deset teček?

M: Jo a co že to vlastně dělaj?
V: Tak to je pecka a já tomu málem přestával věřit. Prý vypouští nějaký hnis a ten dělá fleky na kůži a to pak trošku bolí.
M: Ježíš marjá. Já jsem usínala předevčírem a slyšela bzučení. A ráno sem se probudila s tmavým flekem na ruce, který mě bolí.
V: Fakt? A to jste se mi smály. Dobře ti tak.
M: No teda? Já jsem taková chudinka.....stanu se obětí nějaký asijský berušky.
V: Já tě včas varoval.

A tak naše konverzace pokračovala dál do nočních hodin, docela jsem se bavil, ale nebojte, kamarádka žije. Přežila útok asijské berušky jen s malým flíčkem na kůži, který bolí jako modřina.

Druhý den jsem byl v redakci a na titulní stránce iDNESU objevil článek: „Zákeřné asijské berušky“. Prý žerou mšice, tak proto si je ve skleníku asijští obyvatelé pěstují. Problém je ale ten, že často utíkají a téměř žádný jiný tvor je nežere, protože v sobě mají právě tu divnou hmotu, která vytváří na lidském těle ty fleky.

A tak jich tu máme stále víc, přilétávají oknem, dveřmi, potrubím, komínem, větrací šachtou, schovávají se mezi věcmi a zákeřně útočí na své nevinné oběti, jako byla má kamarádka Máca. Mějte se na pozoru:-)