Příběhy nočního autobusáka
Ten večer jsem trávil na fotbalovém tréninku, na poradě mezi krásnými kolegyněmi, kde jsem dvě z nich dokonce donutil ve fotbálku podlézat stůl a přesto se mým největším zážitkem dne stala až nekonečná noční jízda domů. Autobusák Martin svým vyprávěním tu noc překonal všechny krásný holky, fotbalový zážitky i potupné vymetání prachu pod fotbálkem, autobusákova vyprávění zkrátka stála za to a já si je nemůžu nechat pro sebe.
Na světě jsou různé profese, které pro mě nejspíš navždy zůstanou zahaleny v tajemné roušce neznáma, ale možná právě díky příhodě, kterou vám teď budu vyprávět, pod ní alespoň na jeden večer dostanu možnost nakouknout.
Člověk musí být ve správný čas na správném místě, aby dostal podobnou příležitost a nutno dodat, že by mě ani ve snu nenapadlo, že dvě hodiny po půlnoci u zastávky Na Beránku bude pro mě tím osudovým místem.
Když jsem se totiž blížil k točně nočního autobusu 510 zahalené v noční mlze, v dálce jsem pouze slyšel hlasité zvracení místního bezdomovce a chrapot dalších dvou opodál. Nemusel jsem se tak alespoň bát, že by toto místo bylo „zabité“, života tu bylo až dost. Na konečné navíc čekal na svou příležitost noční autobus, který mě Na Beránek před pár minutami přivezl.
„Dobrý večer, můžu přisednout?“ Zvolil jsem střízlivý milý hlas na řidiče autobusu, abych nemusel trávit nekonečné minuty jeho jízdního řádu na zastávce, než se ho rozjede plnit.
„No jasně, ale sedni si radši tady dopředu. Vzadu to bývá spíš noclehárna,“ spustil své vyprávění noční autobusák.
„Byl si doprovodit kamarádky, jo?“ Pokračoval a přitom nemohl za
krýt smích. Přitakal jsem, nejspíš mě totiž viděl, jak jsem s ním ve společnosti kamarádek před pár minutami přijel. „To je hezký. A kam až teď potřebuješ?“
„Do Dejvic.“ Tahle odpověď ho nejspíš pobavila natolik, že se smíchem překonal i chrápání bezdomovců.
„Tak to se spolu pěkně projedeme, to je hodinka cesty. Já jedu na letiště,“ těšil se, že po delší době nestráví cestu jen s podnapilými pasažéry.
Postupem času, kdy mi autobusák nabídl tykání a představil se jako Martin, jsem začal využít své upovídanosti a vyzvídal o jeho nočních zážitcích za volantem, pohledu na blížící se stávku Dopravního podniku, mrtvého řidiče na Písnici a na způsob zametání s bezdomovci, kteří si z jeho vozu dělají noční útulek. Zkrátka novinářská deformace se projevila v plné míře a já díky tomu mám zase o nějaký ten životní příběh víc.
Vyprávění nám vydrželo celou cestu, a když si kvůli mně zajel dobré dvě zastávky, abych nemusel pěšky domu, s nostalgickým pocitem jsem se těšil, až bude zase příležitost nasednout do nočního autobusu. Prozatím se alespoň můžete občas těšit na historky nočního autobusáka, o které se semnou podělil.
