Přísný komisař s tajnou zbraní
V životě jsem neměl opravdu ze srdce rád jen málo věcí, ale za to si je všechny moc dobře pamatuji. Jednou z nich byla bezpochyby autoškola. Netěšil jsem se na pravidelně otráveného instruktora, který si na mně vyléval své komplexy. Pak ale když přistoupila další z jeho žákyň, která místo mého kyselého obličeje nabízela kraťoučkou sukýnku a úsměv od ucha k uchu, začaly létat autem lichotky a slizké připomínky.
Proto jsem se ze všeho nejvíc těšil na závěrečné zkoušky, až si odsedím pár minut v přítomnosti komisaře, dostanu řidičák a už je nikdy víc neuvidím.
Nakonec to tak jednoduché nebylo, zkoušku jsem ale zvládl a myslel na to, jak mě již nic podobného v životě čekat nebude. Omyl, v úterý jsem si prožil za volantem druhý křest ohněm.
Na místo spolujezdce totiž místo chlápka s kávou v ruce, usedla má babička. Úkol zněl jasně: odvést ji co nejbezpečněji a nejpohodlněji do osmdesát kilometrů vzdálené Prahy. Jedině pak bude přívětivě referovat tátovi o mých řidičských schopnostech a ten se pak na jejich základě rozhodne o mé řidičské budoucnosti.
Celý týden jsme vozil kamaráda po místním pamětihodnostech. Byli jsme v Terezíně, na zámku v Ploskovicích, na Máchově jezeře a trénovali na rozhodující závěrečnou jízdu domů. Uteklo to rychle, babička sebevědomě usedla vedle mě a mohlo se vyrazit.
Klíčovým okamžikem byly první metry jízdy. Ty totiž byly do prudkého stoupání za pomocí ruční brzdy. Kolikrát jsme ten výjezd trénovali a vyplatilo se
. Malé zahrabání zadními koly, spálená ruční brzda, ale bez povšimnutí se jelo dál. Mé nervózní pravé oko šilhalo na babičku a její levé pro změnu na mě. No kéž by na mě, nejčastěji se totiž její pohled zastavil na tachometru. Nevynechala ale ani pohledy na můj potící se obličej a ruku, která co nejjemněji řadila.
Dokud se jelo po nerovných vedlejších silničkách, tak babička tvořila atmosféru svým nekonečným mlaskáním a klepáním o palubní desku. Po vjezdu na dálnici využila zbraň, které jsem se obával ze všeho nejvíc, svůj spánek. Ale kdyby to byl alespoň obyčejný spánek, kdy člověk usne a nikdo ho nemůže za Boha vzbudit. Tak to ale v případě mé babičky nefunguje. Její spánek je mnohem křehčí než komisařovi ruce, držící kafe na důkaz mé pohodlné jízdy. Takže jsem nakonec byl spokojený když se probudila při sjezdu z dálnice se slovy: „Já jsem usnula.“
