Proč běhám? Konečně mi to začalo dávat opravdový smysl
Když jsem na začátku února vyzval všechny RunTouráky, aby mě naháněli a vyběhli si tak slevu na startovné, bavilo mě to. I pro mě bylo výzvou, dokázat si, že dokážu běhat jinak než s deseti spoluhráči a míčem u nohy. Jenže hodně rychle jsem dospěl k názoru, že vlastně nechci nahánět elitní běžce, kteří jsou schopni naběhat desítky kilometrů denně. Chci motivovat ty začínající, nadšené, ideálně ty, kteří se bojí, stejně jako jsem se kdysi bál já, vyběhnout do svého prvního závodu.
Běhal jsem, snad aby mi neujel vlak nebo abych nezruinoval náš seriál, který nabídl slevu na registraci každému, kdo mě předběhne. Ovšem znáte to, když musíte, dělá se to hůř, než když opravdu chcete. U mě to platí dvojnásob, potřebuji v tom, co dělám, vidět smysl, cítit, že tím skutečně pomůžu a ne jen mým lýtkovým svalům, které nenávidí můj prapodivný styl běhu, protože to celé odtáhnout za mé tělo.
...
A pak se to změnilo! Přesně si pamatuji ten okamžik. Kochal jsem se při běhu výhledem na ptačí zoo nad Litovickým rybníkem a vzpomínal na okamžiky mých prvních závodů. Na Evču Lesovou, která se snad nikdy nezamračila, a to ani přesto, že se na mě musela podívat hodně zblízka, aby mě poznala. Nebo Michala Novotného, který se mnou s posledními zbytky zraku nebojácně přeskakoval liberecké kořeny a s plnou důvěrou ve mně pelášil mezi stromy tamní trasy.
Je čas naši výzvu posunout dál! Zastavuji, i když je to nečestné a nesportovní, a spontánně volám do Intersportu, který je hlavním partnerem RunTour a u kterého jsem byl krátce předtím na schůzce. „Co takhle za každého běžce, který se aktivně zapojí do naší výzvy, darovat sportovní vybavení běžcům z Nadace Leontinka?“ Vyhrkl jsem svůj nápad rychleji, než jsem si ho stačil rozmyslet. Trefil jsem se.
Dobře jsem věděl, jak nejvyšší muž tohoto sportovního řetězce přemýšlí, dobře jsem věděl, že v mnohých věcech jsme na stejné vlně. Klaplo to. Březnová výzva bude stát za to, bude pomáhat těm, kteří to skutečně potřebují a kteří by si svou skromností o nic takového nikdy neřekli. Chápu, že někomu 20% sleva na startovné bude chybět, ale ..
.. ale díky této výzvě mi věřte, že mě už tolik běžců nepředežene a že mé 90. místo není tím posledním, kterým jsem v běžeckém světě na sebe (ne)upozornil. Když jsem nazul běžecké boty dnes ráno, bylo krásně. Ledový vzduch mi na tváři hřálo slunce a já opět vyrazil k Hostivickým rybníkům. Řada věcí zůstala stejná, lýtka mi opět za běhu nadávala, kilometry utíkaly stejně pomalu, ale já se cítil jinak. Svobodně!
Je to zvláštní přirovnání? Možná ano, ale já měl občas potřebu roztáhnout ruce a nechat působit vzduch zvedající se z hladiny místních vod. Konečně jsem to pochopil, když víš proč, má smysl běžet.
