Prošlá brigádnice
Bylo to fajn odpoledne, přijel jsem ze školy na pražské Hlavní nádraží a vydal se pěšky do centra na zabití pár hodin, které mi zbývaly do tréninku. Když se čas chýlil pomalu ke konci, rozhodl jsem se, že si skočím do nejmenovaného Alberta v nejmenované přestupní stanici mezi strasou A a B a udělal jsem opravdu dobře.
Nákup proběhl standartním způsobem, ztratil jsem desítky minut nesmyslným rozhodováním co vlastně chci a když se mi to povedlo, přišel na řadu hlavní problém mého obvyklého nakupování: vybrat si frontu u pokladen. Já na to opravdu nemám vůbec odhad. Jo u nás v Kobylisých by to ještě šlo, tam už ty prodavačky znám a vím, která si povídá se zákazníky, která po každém druhém zákazníkovi volá storno, která volá na jinou pokladní jaký kód má tohle a tohle pečivo, dokonce už rozeznávám zákazníky, kteří se chystají platit nákup za 17, 50,- kartou, ale v téhle prodejně jsem byl tak podruhé v životě a tak jsem musel využít svou intuici.
Vyšlo to, po dvaceti minutách nekonečného stání jsem byl téměř na řadě. Ani mi už tolik nevadilo, že lidé, kterí přišli do obchodú v době, kdy já se zařadil do fronty uz jsou doma, protože ostatní pokladny byly tak trošku "hbitější". Snad to slovo vystihuje ten správný význam a neurazí paní pokladní, která závodila s časem u mé fronty.
Vybral jsem si totiž paní v letech, která si tam tak spokojeně seděla, na každé zboží se musela podívat přibližně z dvou centimetrů, aby rozeznala o co vlastně jde. Když už přede mnou byla pouze jedna zákaznice, pochopil jsem teprve co se u této fronty děje tak zvláštního. Ta paní si kupovala čtyři věci, neřeknu Vám už které to byly, ale pokladní si je brala jednu po druhé, vždy si u toho sundala brýle, které měla asi na dálku a pozorně přepisovala kódy z výrobků. Když za několik minut odmarkovala veškerý nákup paní přede mnou, zděsila se:
"Měla jste v tom nákupu pribináček?"
"No, pribináček teda nemám!"
"A jaj, no ono to ukazuje, že ho máte."
"To je sice hezký, ale já ho pravdu nemám."
Zákaznice vytáhla veškeré zboží, které měla(celé čtyři věci), aby tak dokáz
ala, že opravdu pribináček mezi nimi nebyl. Čekal jsem jak to zkušená pokladní vyřeší a nestačil jsem se divit.
"Tak víte co? Ten pribináček stojí 14,90,-, tohle by mohlo stát tak nějak přibližně si myslím, co myslítě?"
Zeptala se, když držela v ruce smetanu.
"Jasně, hlavně mě už odsud puste.", vyhrkla ze sebe zděšená zákaznice a na ředě jsem byl rázem já.
Trošku jsem čekal co se bude dít, ale proběhlo to v klidu. Poslední věc které mě praštila do očí, byla cedulka na prsou pokladní. Stálo na ní: "brigádnice"!
