Valiho život ze všech stran

Letošní rok na pardubické Univerzitě bude jiný než ty předchozí. Už nebudu bydlet na místních kolejích nebo pronajímat pokoj v rodinném domku, jak to bylo první rok mého studia. Dokonce ani nebudu v Pardubicích třikrát či čtyřikrát týdne, ale nanejvýš dvakrát.. Časy se mění, nebo lépe řečeno čas letí a já jsem už minulou středu nastupoval do bakalářského ročníku, tedy posledního v našem Historicko-literárním oboru.

S tím vědomím jsem také to brzké středeční ráno do vlaku nastupoval. Je to poslední rok, kdy si můžu užívat té skvělé party lidí z našeho ročníku, kteří jsou poslepovaní z celé republiky a jen těžko se povede, abychom se ve stejném složení ještě někdy setkali. Nostalgická nálada mě naštěstí rychle přešla a letmý poznávací úsměv průvodčího v „mém“ ranním expresu Praha-Brno odstartoval nový školní rok a definitivně tak odsunul prázdninové zážitky do pozadí těch nových, které mě jistě čekají a také hned první den čekaly.

Když pominu nekonečné fronty v jídelně, na studijním a vůbec všude, kde se dalo na něco čekat, byl jsem ve svém živlu. Konečně zase univerzitní areál žil studentským životem, pomatení prváci vyhledávali rady od svých starších kolegů a já se mezi všemi jen míhal a poznával známé tváře z let minulých.

Na schodech do „tajemného“ čtrnáctého patra akademické budovy, kde mě čekala první přednáška z Rétoriky, seděla první známá tvář z mé třídy. „Proč čekáš na schodech?“ Zeptal jsem se jí se samozřejmostí, že to bude kvůli cigaretě. „Nahoře je to zamčený, je tam jen nějaká kotelna,“ odvětila však překvapivě a mně to nedalo, musel jsem se tam jít podívat. A skutečně, byla tam jen temná místnost s kotelnou a tak jsem se rychle vrátil na schody. „Jsi si jistá, že je to tady? Tam nemůže být žádná třída,“ spustil jsem na ni přesvědčeně, jí jsem však evidentně z jistoty nerozviklal. Seděli jsme tam celou věčnost, prázdniny toho druhého už znali nazpaměť, když v tom se podívám na hodinky a už je dávno po dvanácté. „Hele, to není možný, zatím tudy nikdo ani neprošel. Mrknu se na druhou stranu budovy a když tak dám vědět,“ prohlásil jsem nedočkavě a vyrazil hledat místnost, kde měla přednáška skutečně být. Ani mě nepřekvapilo, když jsem jí po chvilce objevil na druhém schodišti.

Po této přednášce mě čekaly ještě dva předměty s naším milovaným profesorem Říhou. Bohužel pro jeho velkou milovanost všemi studenty byly jeho předměty bez výjimky plné a tak jsem po slovní domluvě s ním, na přednáškách byl pouze jako host, kdyby se nějaké to místo uvolnilo. Když se na první z nich předčítala prezence, jedna holčina se neohlásila. „Ona si to nakonec odepsala, takže nepřijde!“ Vykřikl hoch v první lavici a profesor nezaváhal ani na vteřinu. „Slyšel jste Richarde? No tak honem, běžte!“ Zavelel k okamžitému zásahu do mého rozvrhu a já běžel jako o život do nejbližší knihovny na internet. „Plno.“ Ukazovala jasně kapacita předmětu a já se celý uřícený vrátil do hodiny. „Tak tady aspoň vidíte pravý nefalšovaný zájem o literaturu,“ prohlásil napůl pyšně, napůl satiricky profesor a Jirka za mnou mi pošeptá. „Reklamu sis udělal hezkou, ale kdyby ses otočil, nebo mě alespoň slyšel, jak na tebe volám, tak sis to mohl zapsat přímo tady u mě na notesu.“

Nakonec však všechno špatné pro něco dobré. Vedle mě totiž celou hodinu seděla nenápadně drobná blondýnka, která se ke mně na konci hodiny naklonila: „Já ti tuhle přednášku přenechám,“ pošeptala mi nejjemněji jak jen to šlo. „Zřejmě jí můj zájem trošku vyděsil,“ zastyděl jsem se v duchu, ale na druhou stranu byl rád, že vyplním mezeru ve svém rozvrhu předmětem, který mě bude opravdu bavit. Jediné, co kvůli tomu dodneška poslouchám ve třídě je, že je hodně zvláštní, že zrovna holka, která seděla celou přednášku vedle mě, mi to nakonec tak jednoduše přenechala.