Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rodina Denkova, zlatý poklad z Frýdlantského výběžku

29. 2. 2016

pres_smrk_do_smedavy_2_.jpgJestli mě něco na životě fascinuje, jsou to rozličné osudy lidí ze všech možných i nemožných míst, jejichž příběh se alespoň na malý okamžik střetl s tím mým. Rodina, o které bych rád vyprávěl, se zasadila do mého srdce hodně hluboko, i když to sama vůbec netuší.

Jsou lidé, které vidíte téměř denně, ale když najednou z vašeho života zmizí, ani to nepostřehnete. Pak jsou ale tací, kteří se v něm objevili jen na pár skromných okamžiků, ale zůstanou vám před očima napořád. Možná je to přehnané tvrzení, zvlášť když mi není ještě ani třicet, ale pocit, který ve mně zanechala rodina Denkova, si chci pamatovat jako vzor nejen pro sebe, ale i pro svůj život.

Je tomu už skoro deset let, co jsem je viděl poprvé. Tehdy jsem jako nadšený student literatury cestoval po Čechách a poznával, co všechno zasněnému „novináři“ svět může nabídnout. Osud tomu chtěl, abych jeden z letních večerů strávil před výšlapem na nejvyšší horu Jizerských hor, horu Smrk, ve Frýdlantském výběžku.

Stavení paní Denkové, která měla blízko k mé průvodkyni místních hor, schovávalo pod svou střechou pětičlennou rodinu. Počáteční ostych z mé strany tvrdě narazil na vřelost a otevřenost tak velkou, že jsem se po pár minutách cítil doslova jako doma. Fotbálek pod širým nebem s jejím starším synem, dovádění na trampolíně s tím mladším a vyprávění pohádky s nejmladší dcerkou.

Rodinná idylka, do které mě tato pětihlavá skupinka se vší důvěrou pustila, jen po pár minutách přítomnosti, mě naprosto odzbrojila. Tehdy jsem pochopil, že důvěra je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, které mi někdo jiný může dopřát. Ta otevřenost, se kterou ke mně rodina Denkova přistoupila, byla dokonalá, má vděčnost jim to nemohla nikdy splatit. I přesto jsem se odhodlal po návratu do Prahy ke vzpomínce, u které jsem měl jistotu, že ji potěší.

Využil jsem své pravidelné novinářské návštěvy u fotbalistů Sparty a nechal celou hráčskou kabinou podepsat novou knihu o historii klubu. Dobře jsem pochopil obdiv kluků i pana Denka k letenskému týmu s rudým „S“ ve znaku.

Když jsem se loni do Nového města pod Smrkem vrátil, hledal jsem dveře domku na úpatí místních hor. Minul jsem je, s o to větším úsměvem z nich ale vyletěl mladý muž, aby mě doběhl. Představil se jako Petr, místo podání ruky mě spontánně obejmul. Vzpomínky se mi rychle vrátily.

Ze staršího syna Petra byl plnoletý student, z mladšího bráchy dvojče tehdejšího Petra a z malé dcerky princezna s okázalými způsoby. Tahle rodina mi znovu vyrazila dech. Devět let uteklo a já seděl opět v té skromné kuchyni a vyprávěl, kam mě život zanesl. Jsem rád, že opět na toto pohádkové místo.

Když jsem směřoval v noci do postele, cestou jsem uviděl vitrínu, v jejím středu se vyjímala kniha se sparťanskými autogramy, nad ní visel podepsaný dres hokejisty Petra Nedvěda, který jsem zaslal o pár let později. I když jsem tu skoro deset let nebyl, měl jsem pocit, že sem alespoň z malinké části patřím. Opět jsem ucítil tu kouzelnou důvěru, která mě udělala šťastným.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář