Rozlučka aneb závod s 23 tisíci
Po neúspěšné sezóně, ale po úspěšné záchraně, jsme mohli jít zapíjet další „fotbalový“ rok, který utekl, stejně jako ty předešlé, jako voda. Nový pokladník Nešpi překonal rekordy všech předchozích pokladníků a za dva měsíce svého účinkování v této roli obstál. Vybraná částka činila neuvěřitelných dvacet tři tisíc. A úkol zněl jasně: za každou cenu udržet tradici, tedy všechny peníze za tento rok, v tomto roce utratit a ten náš končil právě touto rozlučkovou nocí.
Začali jsme nadějně, koupili sele. Trošku nám to zkomplikovali vlastní fanoušci, kteří nám koupili dva sudy piva, takže jsme do kasy sahat nemuseli. Dvacet tisíc tedy stále zbývalo a tak jsme se krátce před půlnocí vydali do ruchu velkoměsta, abychom s tím trošku pohnuli.
První návštěva byla v nočním McDonaldu, kde nás obsloužili i přes Krupiho speciální prosbu po guláši. Ten teda nakonec neměli, ale každý z naší bandy si dal jedno menu, k tomu pár zákusků a mohlo se jít do nějakého tanečního klubu. Vystřídali jsme jich víc, pili, bavili se, ale peníze jako na truc nemizely. Že byste chtěli mít taky takové problémy? Však si nemyslete, já bych je chtěl taky zažít s vlastními penězi, ale holt když to člověk nejmíň potřebuje, tak se naskytnou „výroční“ akce typu, za dva drinky další dva zdarma apod.
Naše zoufalství pokračovalo. Již pouze v pěti lidech jsme dorazili do herny na Andělu, kde jsem si poprvé v životě zkusil forbes, ruletu a další podobné „zážitky“ na celý život. Někteří se v tom evidentně vyznali, protože mi pořád pokřikovali za hlavou něco v tom smyslu: „Teď to stáhni dolu!“, „Losuj!“, „Ještě to neber, to je málo. Z tohohle dostaneš víc. Včera mi dával.“. Fakt nevím proč jdeme utrácet peníze někam kde se mají vyhrávat, ale asi jsem pochopil pravou podstatu těchto míst, protože jsem naštěstí všechno prohrál. Nakonec jsme po hodince mezi automaty vyrazili již jen ve třech o dům dál. No, kéž by o dům, z herny jsme se přesunuly do „útulného“ nočního podniku, kde nabízeli sešlou tanečnici tmavší pleti kroutící se okolo tyče a paní za barem(s obrovskými prsy položenými na pultu),která nalejvala něco jako pivo. Zvládli jsme jedno, vlastně ho ani nedopili. Ne z důvodu vlastní opilosti, ale spíše z vlastní znechucenosti.
Poslední záchranou v našem závodě bylo cestování spoluhráčů domů, kterým Nešpi vždy daroval cestovné na tágo a nakonec také mně. Jen on samotný chudák nakonec jel metrem. Takže co myslíte, zvládli jsme to?
