Valiho život ze všech stran

„Zítra přijď brzo, Richarde. Budu pro tebe mít víc práce,“ oznámil mi v pondělí šéf při odchodu z redakce. „V kolik znamená brzo?“ Zastavil jsem ho svým dotazem ve dveřích. „No, tak na tu půl jedenáctou,“ odvětil s úsměvem a já byl opět pro jednou rád, že dělám v novinách, kde brzké vstávání neznáme. „Lyžuješ?“ Zeptal se mě ještě před svým oddalovaným odchodem a já souhlasně kývl. „Tak fajn, aspoň budeš pořádně angažovaný,“ dodal ve dveřích a já se začal těšit, že na další z našich článků.

Druhý den jsem tedy vše podřídil tomu, abych se „donutil“ vstát před desátou hodinou a vyrazil směle do redakce. „No Richarde, chválím tě,“ uvítal mě s obdivem šéf, když viděl na svých hodinkách přesně za minutu půl jedenácté. Poté jsme několik minut debatovali jak nejlépe, nejvýstižněji a nepřehledněji bychom popsali třiatřicet lyžařských středisek v okolí našich hranic, které měli doplnit páteční přílohu cestování. „Fajn, jsme domluveni. Já tu dnes budu jen tak pobíhat, takže si na to v klidu sám sedni a pracuj.“

Den utíkal a střediska mi šla od ruky stejně rychle, jako se kolem mého počítače míhali kolegové z různých rubrik. „Taky musím Standovi poblahopřát,“ prohlásila natěšeně redaktorka sedící naproti mně. „Standovi?“ Kolik tu máme Standů?“ Ptal jsem se sám sebe a uvědomil si, proč šéf(Standa)dneska jen pobíhá po redakci.

Nenápadně jsem tak sledoval kolegyni a po chvilce spatřil hlouček starších novinářů, jak v zadním rohu našeho patra popíjejí z malých skleniček nespecifikovaného nápoje. Byl mezi nimi také Standa, teď už celý červený a veselý, jak jsem ho dosud vídával jen při našich nekonečných rozmluvách o dějinách každodennosti.

O mnoho mladší kolegyně ho svým úsměvem obklopovaly a on je svým nenapodobitelným smyslem pro humor bavil tak, že jejich smích doléhal až na mé místo v druhém koutu redakce. Jako by si ubral dvacet let a užíval si svůj narozeninový den.

Bohužel nemám k dispozici jeho icq, které by mi to prozradilo, ani jiné zdroje, kde bych tu informaci vypátral a tak jsem mu k jeho kulatým padesátinám mohl popřát až k večeru. „Tak už mám to mám hotové,“ přiběhl jsem k němu do kanceláře se svým hotovým projektem. „No výborně, tak můžeš jít a zase příští týden,“ odpověděl viditelně znavený, že by nejradši šel domů místo mě. „Taky Vám chci poblahopřát k narozeninám, které, jak jsem viděl, dnes slavíte.“ „Děkuju, dáš si nějaký aperitiv?“ Zeptal se mě a jeho tón evidentně nabral na síle. „Tak alespoň rumové bonbóny,“ tentokrát prohlásil spíše prosebně a já se nenechal dlouho přemlouvat. Po pár minutách, čtyřech rumových bonbónech jsem z redakce odcházel s podobně červených obličejem, jako měl on.