Valiho život ze všech stran

V mém životě to ovšem neplatí! Naopak bych řekl, že je to často obráceně, a to především u těch smutnějších zpráv. Ve vzpomínkách nemusím šátrat hluboko, bolest se totiž nikdy úplně neschová.

Jako by to bylo včera, co mi mamka mezi řečí oznámila, že mi zemřel děda. „Nevím, jak bych ti to řekla, ale svého dědečka už neuvidíš,“ začala vysvětlovat osmiletému Ríšovi vcelku razantně, že dědeček nepřežil autonehodu. V tu chvíli mě akorát vedla na hodinu flétny a ta osudná věta, která mi uvízla v hlavě jako ostrý šíp, pro ni byla jedinou zmínkou o dědovi z tátovy strany.

Můj táta ji ovšem nezůstal nic dlužen. Když o dva roky později zemřel můj druhý děda, bylo mi deset let. Akorát jsem se vrátil ze soustředění. „Dneska je u nás spousta příbuzných, řadu z nich ani nebudeš znát.“ Pronesl taťka, když mě a mého kamaráda akorát vezl domu.

„Proč?“ Zeptal jsem se nechápavě. „No, děda Mirek zemřel, tak byl dnes pohřeb a teď je většina příbuzných ještě u nás.“ Odpověděl nepřítomně a já byl opět postaven před hotovou věc. Znovu jsem nemohl reagovat a ten pocit v sobě dusil.

Ano, vím, že vysvětlovat podobné věci dětem, je složité. Těžko jim vysvětlíme pravý smysl smrti a toho, že již skutečně svého dědečka neuvidíte, ale musíte uznat, že ty způsoby, kterými mi byly tyto zprávy doneseny, jsou přinejmenším kruté.

Nedostal jsem šanci sednout si, vstřebat to, nějak si to uvědomit. Naopak jsem musel dvě hodiny nepřítomně trénovat hraní na flétnu, nebo se dokonce promenádovat mezi neznámými příbuznými, kteří svého nejmladšího vnoučka všemožně líbali a mačkali do svých náručí.

Možná se ve mně ty pocity tlumení vlastních citů přenesly do dnešních dnů. Třeba skutečně musíte dostat šanci vykřičet se, vybrečet a tu bolest nějak vstřebat. Jenže já tu šanci neměl a stejně tomu tak bylo dnes.

Měl jsem za sebou další z každodenních tréninků. Přijdu do šatny a začnu si pročítat zprávy na telefonu, když v tom mi jedna z nich uvízne v paměti a já doufám, že tam nebude stejně pevně zarytá, jako mámin ostrý šíp z dětství. „Ahoj, známá mi teď říkala, že náš učitel prý zemřel. Věděl jsi to?“ Nevěděl, stejně jako plná šatna kluků kolem. Nemohl jsem křičet, brečet, ani nadávat. Jen jsem si to přečetl, strčil do kapsy a šel sprchovat…Svého nejoblíbenějšího univerzitního učitele už nikdy neuvidím.