Valiho život ze všech stran

Ještě dnes si přesně pamatuji svůj první den na Univerzitě v Pardubicích, ten den byl po všech stránkách zvláštní a já si po něm opravdu říkal, zda mi to stojí za to. Na svou první vysokoškolskou přednášku jsem se těšil hlavně kvůli novým spolužákům a vůbec novému prostředí. Tak nějak jsem moc neřešil, co si beru na sebe a jestli jsem učesaný, což se zdá jako úplná hloupost, ale jak se ukázalo, byla to asi jedna ze základních chyb.

Jo, kdyby všechno vyšlo podle mých představ, to by byl skvělý první den ve škole, ale opak byl pravdou. Třída se zdála opravdu fajn, jenže jen na první pohled a právě ten první pohled byl mým osudem v prvních dojmech spolužáků.

Očekával jsem takové ty obvyklé otázky typu odkud jsem nebo co dělám kromě školy, ale reakce na mé odpovědi nebyly právě takové, jaké jsem čekal. "Ty jsi z Prahyyy jó? A taky jseš fotbalista?" Takže, když jste si to spojili, vyšel jsem z toho jako pražskej fotbalista, neboli tedy frajírek, modýlek a jistě by se našlo plno dalších asociací. Tak jsem se díky několika větám a pohledům ocitl ve skupině zvané "fotbalisti" a nebyla z toho jiná cesta ven, než se prokousat prvními týdny odsouzení.

Po tom "skvělém" prvním dni ve škole jsem se stavil v knihovně, půjčil první doporučené knížky, koupil štos papírů na své obvyklé čmárání a pospíchal na trénink. Doufal jsem, že právě tam se mi den trošku vylepší. Kde jinde přece, když ne na místě, kvůli kterému mě noví spolužáci tak zaškatulkovali.

Jenže ten den neměl být fajn a podle toho to také pokračovalo. Ve dveřích si mě odchytl kapitán, vytrhl mi knížku z ruky a odnesl ji pokladníkovi s větou: "To mu tam napiš za pade, dneska přece nikdo nečte." Už Vám neřeknu, co to bylo za knížku, ale určitě jedna z těch odborných a řádně tlustých. Ten den jsem na trénink přišel o šest minut později a při našem kurzu: minuta=deset korun, jsem byl rázem chudší o sto deset korun.

Aby toho nebylo málo, při pohledu do baťohu naplněného vším, jen ne oblečením na trénink, mi bylo jasné, že to mám za dalších padesát, které jsou za jiné oblečení, než týmové. Zvláštní, stále jsem to nevzdal, oblékl si svoje věci a vyrazil na hřiště za ostatními. Doufal jsem, že aspoň tady se dá trošku odpoutat od všeho ostatního, jenže ten den jsem byl pro pokladníka zlatým dolem. Na záchod jsem si samozřejmě nemohl dojít dřív než během tréninku, a tak jsem platil další dvacku. To radši nepočítám, kolikrát jsem za trénink překopl síť za brankou, neboli věc oceněnou padesátikorunou. Ono se to možná zdá kruté, ale ona ta síť má přes deset metrů, takže je to spíš umění a za to se přece platí.

Na závěr tréninku jsme se rozdělili a zahráli si fotbálek. Každý hráč poraženého týmu byl automaticky chudší o třicet korun. Nechtějte po mně vědět, v jakém týmu jsem hrál já. Na konci měsíce jsem ani nečekal, že bych mohl dostat nějakou výplatu, spíše si přál, abych nemusel něco doplácet. Závěrem lze snad jen podotknout, že obvykle nepiju, ale když se na konci sezony utrácely vybrané peníze z týmové pokladny, věřte, že jsem si velkou část zaslouženě užil i já.