Supl
Je nádherné letní odpoledne, procházíte se po pláži a myslíte si, že Vám nic nechybí. To ale jen do chvíle, než v dálce uvidíte malý stánek a na něm velký nápis: „točená zmrzlina“. V tu chvíli zapomenete na svou bezstarostnost a dostanete obrovskou chuť na jednu míchanou.
Během chvilky přestanete myslet na pláž, kterou míjíte po levé ruce, na děvčata, která Vašemu tempu evidentně nestačí a prostě si jen jdete za svým a po nekonečné cestě poprosíte staršího pána o tři točené. „Bohužel pánové, musím Vás zklamat. Zmrzlina došla.“ Jak málo stačí, abyste přestali mít rádi nevinného důchodce, který si přivydělává na pláži prodejem sladkostí. Během několika málo vteřin se euforie s příchutí malin a jahod, promění v kalich hořkosti. Ten jsme si totiž vypili opravdu do dna.
Hned mi tahle naše malá příhoda připomněla klasickou školní situaci, která se na chodbách naší střední školy odehrávala téměř denně:
Jako obvykle jsme se sešli před třídou účetnictví a vyčkávali až přijde pan čelka. V tom přispěchá splavený spolužák: „Prej máme supla,“ vyhrkne ze sebe a na reakci nemusí dlouho čekat: „Ty vole, kecáš?“ „To by bylo třeba úplně best.“ „Já vím no, kéž by nepřišla.“ Vychází výkřiky z našeho, do té doby mrzutého, davu. „Já jí ale dneska viděla,“ přihlásí se ke slovu spolužačka. „No a, to ještě nic neznamená.“ „Jo, přesně tak, nesejčkuj pořád!“
Po zazvonění zalezeme již v poměrně lepší náladě do třídy a při zoufalém pohledu na kliku dveří, odpočítáváme každou minutu.
„Měla bych to jít asi ohlásit,“ ozve se opět z ničeho nic „sympatická“ dívka z první lavice, co už má veškeré školní náčiní pěkně připravené na lavici. „Ses zbláznila, ne? Ani nápad.“ Vykřikne spolužák z poslední lavice, kterého evidentně dívčí hlásek nejen, že probudil, ale také vyděsil. „Nikdo nikam nepůjde!“ Dodá ještě přísněji a stoupne si do dveří. Ostatní spolužáci tak mohou dál v klidu luštit sudoku, číst noviny, hrát piškvorky a házet jeden po druhém mokrou houbou.
Do této chvíle mají tyto příběhy stejný průběh, dál se to ale různě mění. Nabízím dvě nejobvyklejší verze:
Verze číslo 1.) „Co tady děláš Milane? Proč stojíš ve dveřích?“ Vykřikne učitelka chvilku poté, co celá zpocená vběhne do třídy. „Já jen hlídal ostatní, aby nezlobili,“ odpoví všudypřítomně Milan a svalí se s kyselým obličejem do své poslední lavice. „Tak kdepak jsme skončili minulou hodinu? No?“ ptá se učitelka, když se posadí na krabičku rozmočených kříd ...po chvilce mlčení se přihlásí „naše nejoblíbenější“ spolužačka z první lavice: „Prosím, poslední cvičení bylo na stránce 45. a také z něj byl domácí úkol,“ pronese svým nejkrásnější hláskem. O několik vteřin později jí přistane mokrá houba na hlavě…
Verze číslo 2) Po pár minutách Milana přestane bavit stát u dveří a vrátí se do svého pelechu v poslední lavici. Z tvrdého spánku ho tentokrát do konce hodiny nikdo neprobere a tak si třída po pětačtyřiceti minutách nic n
edělání přesune na další „zajímavou“ hodinu.
Před jejím začátkem k nám ovšem přijde s nasupeným obličejem třídní. „Měli jste minulou hodinu profesorku?“ vykřikne rozzlobeně…Tupě se tvářící obličeje jí jsou jasnou odpovědí. „No a co to třeba ohlásit, to Vás nenapadlo?“...celá třída stále mlčela. Možná trošku překvapivě i naše spolužačka z první lavice, jenže Milan si k ní včas přisedl a zabránil nejhoršímu. „My sme jí nechtěli udělat průser a tak jsme doufali, že přijde,“ vyprovodí jí všudypřítomně Milan.
