Tajemství růžových brýlí
Poslední týdny jsem si žil jako v ráji. Doma byl neuvěřitelný klid, nikdo mi nepokládal zbytečné dotazy, neustále mě nekomandoval a vůbec jsem prostě užíval prázdného bytu. Důvod byl prostý, odjela mi paní domácí a vzala si s sebou tu svou „nepřetržitou skvělou náladu, neustálé pochvaly mé osoby, nikým nenapodobitelný úsměv a co hlavně, vzala si své růžové brýle“.
Jak těžkým pro mě byl její odjezd, tím těžší byl bohužel její nedávný příjezd. „Ahoj, už jsem doma!“ Upozornila na sebe svým nejsladším hlasem, jak to umí jen ona. Štěstím bez sebe jsem jí běžel naproti, jenže to jsem neměl dělat. Vražedně se na mě podívala a povídá:
„Tady jsem měla růžové brýle, kde jsou?“
„Snad si si je vzala s sebou, když si jela k moři, ne?“
„To jsem chtěla, ale nechala jsem je doma a mám pocit, že ležely tady.“
Po nekonečném přemýšlení jsem dospěl k názoru, že jsem jí ty RŮŽOVÉ brýle opravdu nevzal a tak začalo pátraní.
I když se pátrací síly zvětšovaly(díky různým návštěvám), naše snaha byla bezvýznamná, brýle ne a ne najít. Dneska probíhá pátý den hledání a po růžových brýlí stále ani stopy. Paní domácí každý den před spaním ještě zoufale přes zeď zavolá: „Nenašel jsi je náhodou?“
A tak dny utíkají, na mou dovolenou(od ní) a její dovolenou(od práce) se již dávno zapomnělo, protože teď žijeme jen jednou věcí, záhadou růžových brýlí.
