Úchylný děda
„Miláčku, vypadá to, že nám to ještě nějakou chvíli nepojede,“ pronese jemně starší pán, kterému (neslušně) přes rameno koukám na jízdní řády. „Alespoň na sebe budeme mít teď malou chvilku na zastávce,“ dodal (nejspíše rádoby svůdným) hlasem a při dalších jeho větách jsem začal být silně nervózní. „Na co myslíš?“ Zeptal se následně a ani netušil, co se mi právě honí hlavou. Když mi následně letmo sáhl na stehno, přestal jsem raději pátrat po tom, kdy mi to jede a ustoupil o pár desítek metrů dál.
Kousek od této nejspíše „směšné“(mně to v tu chvíli spíše vyděsilo) situace, seděla stařenka a neustále se smála. Hned mi bylo jasné, že to na ní chtěl dědeček udělat dojem a tak celá červená od nekonečného chechtání pronesla: „Nezlobte se, ten můj bláznivej dědek občas neví, co vyvádí. To je úplně normální. Stačí, aby cítil, že za ním někdo stojí a hned si myslí, že ho chci snad znásilnit,“ vysvětlí mi celou situaci a opět spustí nezadržitelný smích.
Ještě chvíli jsem nad tou situací přemýšlel a i když jsem se málem zapletl s jejím manželem, tak jim to závidím. Možná není dobré, když člověk myslí pouze na jedno, ale v jejich letech? To je přece kouzelný.
