Valiho život ze všech stran

Že je prosinec dobou svátků, klidu a pohody, je asi stejná pravda, jako že si ho Topolánek užije v pohodlí domova se svým kamarádem Jirkou z ČSSD. Od té doby, co jsem vysokoškolským studentem, už chápu, co obnáší prosincový a lednový zkouškový stres. Rozhodně to není čas, protože ten jakoby ubíhal dvakrát tak rychleji a vaše nervy byly neustále na pochodu. I díky tomu se možná stávám až moc často hlavní postavou bizarních historek. Tady je jedna o tom, jak jsem byl v městské knihovně za devianta.

Všechno to začalo v knihovní studovně, kde jsem ve snaze zastrčit šňůru od počítače do zásuvky pod stolem, strčil hlavu neznámé dívce pod sukni se slovy: „Já si ho tam jen strčím,“ zatímco jsem v ruce držel nevinný kabel. Že mi jedna nepřilítla, vděčím snad jen zvlhlému humoru oné dívky a své naprosto zrudlé tváři.

Když jsem po chvilce hledal v regálech jednu z knih, narazil jsem na onu dívku podruhé. Nevinně se na ní usmál, zatímco její pusa byla rozzářená od ucha k uchu. Při vší smůle byla má kniha v nejnižší poličce a tak jsem se s dovolením opět sklonil k dívčiným nohám, která se však se zjevným zájmem neposunula ani o píď. Než jsem si dal dvě a dvě dohromady, ona dívka hledala knihu přímo nade mnou a já měl co dělat, abych se dostal z obklíčení jejích nohou.

Situace se zdála zažehnána, přesilu s dívčinými koleny jsem vyhrál a utíkal k pracovnici výdeje knih, kde jsem měl objednány další exemplář: „Něco bych tu u Vás měl mít.“ Pronesl jsem a myslel si, bůhvíjak nejsem vtipnej. Nevím, proč jsem radši nemlčel a nepodal jí jen svůj průkaz. Ono se totiž nejednalo o žádnou pracovnici skladu. Nemám ponětí, jak moc Vám můj výrok zní sexisticky, ale docela reálně mě napadlo, že tak zní a že bych mohl dostat taky slušný pohlavek. Místo něj se ale dostavila nečekaná odpověď: „Já nerozumět, Vy něco chtít, pán?“ Uf, být jsem rád, že se to obešlo bez fyzického trestu, i když jsem jistě pobavil plno kolemjdoucích, kteří nemohli její silný tenor přeslechnout.

Když jsem v duchu děkoval svízelnosti českého jazyka, která mě zachránila od facky, stejně jedna razantní na mou tvář přilétla. Než jsem se stačil otočit, dívka, u které jsem v knihovně více než tvář poznával nohy, na mě křičela něco o tom, co si myslím, že dělám. V tu chvíli by mi nikdo nevěřil, že jsem tu holku nikdy předtím neviděl, i já sám o tom silně pochyboval.

Nevím, jestli šlo o nějakou sázku, rádoby vtipnou hru nebo jen o zvláštně myslící holku, každopádně jsem si mohl z ostudy ušít kabát, zrušit členství v knihovně a doufat, že se neobjeví mezi regály plakáty s mou fotkou a výstražným nápisem: „Pozor, čtenář deviant!“