Valiho život ze všech stran

Tahle příhoda se odehrála už před pěknou řádkou let. Skutečně se to odehrálo celé na táboře. Sice ne na hudebním, jak vypráví známá scénka z americké prcičkové komedie, přesto to byl klasický dětský tábor plný her, bobříků a dobrodružství.

Mohlo mi být nějakých osm, devět let, když jsem byl odvlečen od rodičů a měl si užívat dva týdny prázdnin mezi ostatními dětmi v dřevěných chatičkách a plnit různé bobříky.

Jak všichni asi víte z vlastní zkušenosti, děti umí být pěkně rozdivočelá zvěř, když skončí škola a mohou si bezstarostně užívat prázdnin. Ani tento tábor nebyl žádnou výjimkou. Kdo by ale čekal, že jsem večery trávil s brekem nad dopisy rodičů, nebo snad proháněl kulatý nesmysl po fotbalovém hřišti, možná by se divil. Měl jsem po celém táboře trošku jinou pověst.

Všechno to začalo třetím táborovým dnem, kdy jsme vyrazili na celodenní výlet. Malý Vali si „chytře“ do batůžku sbalil dvě dvoulitrové lahve s erárním čajem a vyrazil společně s ostatními. Ti si samozřejmě neodpustily peprné posměšky, že s sebou tahá zbytečně tak těžký náklad, ovšem můj čas měl teprve přijít.

Ten den slunce pražilo o sto šest a každý krok na kraji asfaltové silnice stál pár kapek potu. Já jsem to měl s těžkým batohem ještě náročnější, jenže vyvrcholení mého plánu přišlo na řadu při zpáteční cestě.

Byla neděle a všechny obchody měly zavřeno, jak jsem samozřejmě věděl. Ostatním dětem postupně došly veškeré chabé zásoby tekutin, což mi bylo též jasné. Zkrátka vše šlo podle plánu.

Po čase se začaly uřícené a unavené děti shromažďovat u mého napěchovaného batůžku, který jim byl ještě před chvílí k smíchu a tak jsem všem byl najednou užitečný.

Ale to jen do chvíle, než to přišlo: „Deset korun za pár loků!“ Odradil jsem odvážným výrokem řadu zoufalých dětí.

Jenže, kdo nevyužil této „výhodné“ nabídky na první zastávce při zpáteční cestě, litoval. Na druhé se cena vyšplhala na dvojnásobek. Nikdo už neměl síly váhat. Moje kapsy se plnily drobnými a batoh byl každým zákazníkem lehčí a lehčí.

Za čtrnáctidenní pobyt na táboře jsem si vydělal přes pět set korun. Mohlo to být mnohem víc, jenže se po táboře rozkřikly mé obchodní praktiky a v opičících se dětech mi vyrůstala konkurence.

A tak jsem přitvrdil, nosil batohy za pětikorunový poplatek, nebo dokonce chodil za ostatní děti na rozcvičku.

Ten tábor mě bavil. Moje vyčůranost neznala mezí a já byl ve svém živlu. Jo, a kdybych byl o pár let starší, asi bych s cenami přitvrdil a těm nejhezčím holkám z oddílu dal slevu.  Ovšem to jsou ty zkušenosti.

Na závěr svého příběhu bych se asi měl zmínit o bobříku, který na tomto táboře vznikl na můj popud, ale já si ho nezasloužil. Byl to bobřík ušlechtilosti a dostal ho kluk z našeho oddílu, který dělal to samé, co já. Nosil batohy, dával všem dětem napít ze svých zásob(jen na rozcvičku nechodil, za to platil mně), ale to všechno bezplatně, naivka!

Z tábora odjížděl s bobříkem ušlechtilosti a já s pětistovkou v kapse. V té době to byly panečku peníze!

Kdo se bojí o mou mravní východu, nebojte! Poučil jsem se. Od toho kluka, co mi vždy nosil zdarma batoh, jsem se poučil: Nikdy nedělej nic zadarmo!