Vítězná kostka
Bylo by mi hned divné, že můj malý bratránek chtěl dát přednost souboji v „Člověče, nezlob se!“, než ve své královské disciplíně, hře na playstationu. Dávno jsem již ale věděl, co ten malý uličník má za lubem. Potají si doma připravoval svou „vítěznou“ kostku, kterou si s kamarádem vyrobil při výtvarce ve škole. Myslel si, že s kostkou, kterou bude házet samé šestky, nemá šanci prohrát.
Dlouho jsem přemýšlel, jak mu tu jeho lest zkazit takovým způsobem, aby dostal lekci, která ho poučí pro všechny další případy v kterých by chtěl švindlovat. Kdybych mu na kostku přišel a vynadal mu, určitě by to jindy při jiné příležitosti zkusil jinak a tak mě nenapadlo nic lepšího, než si vyrobit vlastní hrací desku, samozřejmě s takovým počtem políček, aby nikdy nemohl 
své panáčky dostat do domečku.
Když jsem v to osudné dopoledne k bratránkovi přijel, jeho mamka moc dobře věděla, co má za lubem a co mám za trik schovaný já a jen se tak z zpovzdálí bavila, jak bude její malý nezbeda koukat, až se jeho plán dočká prvního zádrhele.
„Můžu házet tvou kostkou?“ Dal jsem mu ještě poslední šanci naivním dotazem, že by mě nechal také hrát vítěznou kostkou. „Ne, ne, jen si házej tou svojí,“ odvětil mi sebevědomě a tak se mohlo začít. Rozhoz překvapivě vyhrál a také další dílčí úspěchy vítal s širokým úsměvem, ale to jen do chvíle než se jeho všechny čtyři figurky seřadily před domečkem v šestimístném rozestavení. Dál nemohly, nebylo jak.
Po několika „bezchybných“ hodech, které ovšem pro jeho panáčky nikam nevedly, s úlevou přivítal půjčení mé prachobyčejné kostky a přesto, že vyhrál, už nikdy nic podobného nezkoušel. Jednou možná bude ta jeho kostka chloubou jeho vitrínky a třeba si vždy rád vzpomene, jak ani švindlování nemusí zaručit jisté vítězství.
