Vyberte si svého doktora, my vám neporadíme!
Je to přesně deset dní, co mi byla přidělena bílá neústupná sádra na levé ruce. Pravý čas na to, abych si zajel do spádové nemocnice, kde by mi jí měli zkontrolovat.
Při vstupu na chirurgické oddělení mě děsí představa o přeplněné čekárně, kde strávím celé dopoledne a tím způsobená rizika, že bych například do redakce "netradičně" dorazil po poledni. Obava je to však zhola zbytečná. Nacházejí se zde hned čtyři ošetřující chirurgové. No jo, ale když jste tu poprvé, jak si zvolit toho pravého?
Stačí se podívat na velkou nástěnku uprostřed naproti vchodu: :
„Vyberte si ošetřujícího lékaře dle vlastního uvážení. Na pozdější stížnosti nebude brán zřetel!"
Dám tedy na selský rozum a jdu tam, kde je nejmíň čekajících. U tří doktorů bylo kolem pěti pacientů, u toho mého žádný. Nechtěl jsem si připustit nic z toho, co vás teď napadá, a tak jsem vešel sebevědomě dovnitř. 
„Tohle bolí?“ Zeptá se, když mi prsty chytí a nešetrně s nimi hýbe. „Jo, no jo, dyť Vy tu sádru máte teprve týden, tak to se omlouvám,“ opustí od své drastické kontrolky, když se ve zprávě dočte, že zlomeninu mám téměř čerstvou.
Pak už to nezachránil ničím. A tak jsem po hodině kontrol, rentgenů, stahování, strachování, sádrování a nadávání na Bulovku(nemocnice, kde mi dělali první sádru)utekl šťastný, že si tu sádru na ruce můžu nechat.
