Valiho život ze všech stran

Dříve jsem znal ptáky pouze z filmů, knížek, z pohledů z okna nebo když kolem mě prolétl a zase zmizel. Tentokrát se mi ovšem dostal přímo do ruky, dokonce tam byl tak dlouho, až jsem si na něj začínal zvykat. To jsem se totiž díky kamarádce staral o záchranu poštolky.

Je to pár dní, co ke mě přijela ve dvě v noci má kamarádka s tím, že kromě sebe, má ještě jednoho nocležníka. Říkal jsem si, jakýho týpka mi přivezla z fesťáku na kterém byla, ale omyl. Po chvilce vytáhla ze sedadla spolujezdce lehce svázanou poštolku a ukazovala co s ní je. Chudinka měla krvavý nos a pochroumaný krk. Vzali jsme jí tedy k nám, vystlali krabici od bot a uložili na záchod, kdyby náhodou chtěla lítat, tak aby neuletěla. Křídla měla svázaná velice opatrně a tak se mohla alespoň nožkama hýbat, na což evidentně neměla příliš chuť.

Celou noc jsme jí kontrovali a byli docela nervózní, protože jsme těžko mohli přesně odhadnout co s ní je. Jen doplním, že má kamarádka ji našla na silnici, nejspíše narazila do nějakého auta.

Druhý den se vydala do města a já vyrazil na nejbližší veterinární stanici. Do té doby jsem znal ordinace podobného typu jen z filmu Dr.Dolittle, takže jsem měl opravdu pestré představy, z kterých mě rychle probudil kousající pes do mé pravé nohy a kočka otírající se mi o tu druhou. Po chvilce sezení jsem pochopil, že i když je přede mnou pár lidi, tak to bude na dlouho. Tak jsem si tam tak seděl, když v tom najednou se kolem mě čekající začali shlukovat a koukat mi do krabice.

"To je poštolka?", "Copak jí je?", "Myslíte, že bude v pořádku?", a další otázky podobného typu. Přesto, že jsem jim vysvětlil, že poštolka byla nalezená mou kamarádkou teprve dnes v noci, tak si neodpustili další dotazy typu "A kolik jí je?" Jistě chápate, že jsem znal odpověď pouze na první dotaz a ty další mě spíš pobavili. Po chvilce se ale situace obrátila, lidé si začali všímat mě a začalo to stylem, že dneska už by to nikdo neudělal atd. Potom všem jsem se ani nedivil, že mě pustili na řadu jako prvního a že pan doktor už věděl, že jdu s tou poštolkou. Informace se šíří opravdu rychle, zvlášť mezi majiteli zvířat.

Po dvou hodinách společného čekání jsme se s poštolkou naposledy rozloučili se slovy doktora, že bude v pořádku, že zlomeného nic nemá a že je to jen otřes mozku. Když jsem vyšel ven, čekala tam na mě nedočkavá čekárna se slovy: "Tak co, co, povídejte! Jak je na tom?" "Je to snad jen otřes mozku, takže bude v pořádku." "No ještě že tak. Máte to tam nahoře schovaný. Dobré skutky se oplácí."

No tak to doufám čteš opravdová zachránkyně, protože tahle slova jsou určená tobě, to ty si ji vzala ze silnice a přivezla mi jí. Já se tam vlastně jen nechtěně chlubil cizím peřím. Ale musím přiznat, že zvířata jsou pro lidi nechtěná droga, protože Vám svou nevinností a přítulností dokážou přirůst strašně rychle k srdci. A věřte, že když se Vás poštolka přestane po několika hodinách bát a drží se Vás za každou cenu a nechce s doktorem, tak je to opravdu zvláštní a fajn pocit. 

Nejvíc mě nakonec pobavila ségra, která mi další den volala s tím, ať okamžitě letím domu, že v noci viděla na záchodě nějakého ptáka a že se bála jít na záchod:-) No, asi to musel být dobrej šok, uznávám, takže se jí nesměju.

Bohužel to ale musím ukončit smutně. Možná to vyzní banálně, ale mně to opravdu smutné přijde. Včera jsem volal tomu doktorovi, který jí odvezl do Brandýsku ve Středočeském kraji, kde je Středisko dravců, ale jak mi bylo oznámeno: "Bohužel to nepřežila." Nebudu Vám tu vypisovat diagnózu, které mi doktor na svou obhajobu řekl, ale opravdu jsem si připadal jako v nějaké filmové scéně, když používal fráze typu: "Vy jste udělal půl cesty, já tu druhou půlku, bohužel nám to společně nevyšlo." No a takhle končí příběhy, které nemají mít dobré konce.