Zakleté parkoviště
Jako každý rok jsme se celá rodina vydali na letní dovolenou k moři. Tehdejší zájezd nebyl ničím výjimečný. Jeli jsme na čtrnáct dní na přelomu července a srpna a jako obvykle jsem na dovolené oslavil své narozeniny.
Přesto všechno se nakonec údala věc, na kterou se svou nejmladší sestrou Kítkou budu ještě dlouho vzpomínat. Jako dárek k narozeninám jsem si totiž zvolil jízdu na čtyřkolce(specialita španělských letovisek. Půjčí Vám kolo pro čtyři lidi, dvě sedačky za sebou a Vy si můžete libovolně hodinu jezdit.). Tehdy jsem si to kolo šel půjčit s Kitkou. Rodiče odevzdali občanku, dali zálohu na kolo a my se vydali vstříc světu. Jezdili jsme všude možně, jenže nějak moc aktivně a za půl hodinky měli celé městečko projeté tam i zpátky a tak mě nenapadlo nic jiného než zkusit nějakou boční uličku. Drželi jsme se v patách jednoho auta a zajeli s ním nechtěně za jeden hotel. Když jsme zjistili, že silnice tady končí, otočili se a chtěli jet zpátky. V tom jsme ale pochopili, že jsme na hotelovém parkovišti a cesta ven vede jen s hotelovou kartou nebo s někým, kdo jí vlastnil, aby se otevřela ocelová brána.
Nejdřív jsme byli docela klidní, měli jsme čtvrt hodiny a věděli, že nějaké auto jet musí, jenže nemuselo a taky že nejelo. My tam tak stáli a čekali co se bude dít. Čas se nám ale krátil a tak jsme se rozhodli, že zkusíme projít hotelovou halou a dostaneme se ze zajetí východem pro hosty. Vůbec na nás lidé v hale nekoukali jako na blázny, když dvě děti nenápadně tlačí kolem jejich zavazadel padesátikilovou čtyřkolku. Po dotlačení na místo určení jsme zjistili, že železná vrátka pro pěší jsou asi tak o tři centimetry užší než náš dopravní prostředek, byli jsme v pasti. Nezbývalo nám nic jiného, než stroj opět protlačit hotelem a věřit v otevření ocelové brány na parkovišti.
A opravdu, akorát při vjetí na parkoviště, jsme uviděli jak nějaké auto bránou projelo. Mohlo to být nějakých padesát metrů a mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než se rychle rozeběhnout k těm vratům a držet je ze všech sil, aby Kitka mohla projet. Chudinka kolo vší silou roztlačila a blížila se ke mně. Brána se ovšem začala pomalu zavírat a já překvapivě s ní. Moje tělo jen korespondovalo s jejím pohybem a vůbec ho nezpomalilo. Sestřička chudák dělala co mohla, pohledem mě probodávala jak nejvíc to šlo, jenže já stále věřil, že to nějak zpomalím, ale nezpomalil…
Věříte na ty ohrané filmové scény, kdy v poslední vteřině hlavní hrdinové všechno zachrání? Ne? Já také ne, ale pravda je taková, že tehdy se Kitka hrdinkou stala. Úplně samotná, bez mé pomoci, dotlačila to vozítko tou bránou snad v posledním možném okamžiku a my byli volní. Kolo tak v pořádku vrátili a potom po zbytek dovolené nemluvili o ničem jiném. Dodnes na to s úsměvem vzpomínáme. Kitka se ale nejvíc směje tomu, když si vzpomene na to, jak jsem tak tak bojoval s tou brankou a ona semnou bezvládně popojížděla.
