Valiho život ze všech stran

Můj táta mi byl vždycky vzorem. Byl úspěšný, cílevědomí a dokonce mě dokázal vždycky rozesmát. Nikdy jsem si nemohl přát lepšího tátu, než na jakého jsem ve svém životě "narazil". Jenže to jsem byl malej, stačila mi jeho společnost, které navíc bylo dost. Čas ovšem letí, mé dětství nenávratně odletělo a naše celistvá rodina taky. Již několik let žiju jen se svou jednou sestrou a tátu vídávám pouze na občasných obědech či večeřích. To by ještě nebylo tak hrozné, kdyby se s ním dalo mluvit.

Kráčím si tak k hospodě a z dálky vidím taťku rozvaleného s širokým úsměvem na zahrádce. "Hele, zvedá ruku, asi na mě mává," říkám si s příjemným pocitem. Jenže přicházím blíž a z širokého úsměvu se stává telefonický rozhovor s kýmsi a mávání na svého jediného syna pro změnu v telefonickou gestikulaci. "Něco mi vyber, dik," prohodí na mě bokem. Naštěstí už jsem zvyklý a vzal jsem si sebou knížku. Takhle to vypadá zhruba dalších deset minut, kdy nám přinesou jídlo. Táta hovor ukončuje s tím, že zavolá po jídle. Za nekonečných třicet vteřin a odloženém uvítání, mu opět bzučí mobil. "Můžete zavolat později? Zrovna jsem na jídle...Jo aha, tak počkejte, já se podívám." Zkušeností mám na rozdávání a tak již v ruce držím tátovu brašnu a ptám se, co chce vyndat.

Jsme docela sehraný tým: pozdravím, pomůžu, sním vše a když je zrovna povedenej den, stačím tátovi mezi hovory říct, jak že se to vlastně mám a co jsem v posledních týdnech prováděl.