Valiho život ze všech stran

Cestování po Praze není žádná sranda, protože síť autobusových a tramvajových linek si, díky častým výlukám a tunelu Blanka, dělá, co chce. Ovšem tím nevznikají pouze zoufalé situace, kdy se v nočních a mrazivých hodinách vracíte domu a zjistíte, že váš spoj zrušili, ale také situace šťastné a náhodné.

Takový malý zázrak se mi stal minulý týden, když jsem se vracel z redakce mé nové práce. Bylo to někde v Jinonicích, ani pořádně nevím kde. Jediné, co jsem věděl, že se musím z téhle vilové čtvrti, „na konci světa“, nějak dostat na metro a složité přestupovat, až dojedu na konečnou stanici linky A, na Dejvickou.

Chvíli tak přemítám, jakým směrem se vlastně vydat, protože kolem jsou jen opadané stromy a rodinné domy s nekonečnými zahradami, když v tom se přede mnou objeví autobus číslo 149 a na jeho čele se blýská nápis Dejvická. Při nevěřícném pohledu ještě stačím narazit do červeného sloupu, který značí zastávku a rychle do něj nastoupit. 

Pak už stačilo dvacet minut dřepět, pozorovat části svého domovského města, které mi absolutně nic neříkaly, a nechat se dopravit až domu.