Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zběsilej den

20. 5. 2008

Za tenhle příběh vděčím svému jedinému příteli z Humpolce, tak řečenému "Humpolákovi":-) Včera večer měl totiž křest své básnické sbírky, kterou tisklo pražské nakladatelství a protože jsem z Prahy, souhlasil jsem s tím, že mu knížky vyzvednu.

Přání tiskárny bylo vyzvednout knihy mezi dvanáctou a půl druhou, což byl docela zajímavý požadavek pro zaměstnaného člověka, ale tak jsem si udělal hodinku a půl pauzu na oběd, což dělám normálně, ale to v těch pauzách skutečně jím a není pro mě většího trestu než nevyužít pauzu na oběd něčím co nemá nic společného s jídlem!

To jsem ovšem ještě netušil, jak zajímavé místo zvolil Humpolák pro tisk své knihy. Věděl jsem sice, že adresa je totožná s Pankráckou věznicí, ale ani ve snu mě nenapadlo, že se obyvatelům tohoto objektu budu muset podívat do tváře a co víc, dokonce s nimi mluvit:-)

Když jsem vystoupil z metra, volal mi pan Mervart-nakladatel knihy, že už tam na mě čekají a že prý jestli to najdu. "Jo jo, já to nějak najdu." Chyba. Nikdy neříkejte, že to nějak najdete, když jste tam nikdy nebyli.

Poprvé jsem vstoupil do prostor věznice někdy v půl druhé. Vešel jsem dovnitř, minul jednu místnost, druhou, třetí a došelObrazek až k té poslední. Vstoupil do ní a ocitl se v místnosti připomínající třídu ze základní školy s pěkně seřazenými lavicemi a židlemi. Přímo proti mně seděl mohutný muž s milimetrovým účesem, obrovskými prackami, které zdobila různá tetování a jejich konec spojovala želízka. "Čau," ozvalo se z úst obra. "Dobrý den, " odvětil jsem s největší slušností a rychle z místnosti zmizel. Normálně s lidmi vycházím dobře, ale projít liduprázdnou chodbou a na jejím konci se ocitnout v temné mítnosti s vězněm čekajícím na návštěvu, aniž by kdekoliv byl policejní dohled, nebyl zrovna příjemný.

Odešel jsem ven a snažil se areál vězení obejít a najít jiný vchod, kde by mohla být místo osamocených věznů tiskárna. Několikrát jsem mezitím hovořil s panem Mervartem, který mě přesvědčoval, že tam jak jsem byl původně, tak to bylo správně. To Vám teda řeknu, že se mi tam znovu vůbec nechtělo, ale nebyla jiná možnost, pokud jsem nechtěl zkazit "Humpolákův večer".

Když jsem byl opět v té tajemné chodbě, zaklepal jsem na první dveře, které sice byly zamčené, ale byl na nich nápis: "recepce". Otevřel mi otec Fouras(z Pevnosti Boyard)a po několika otázkách mi prozradil zásadní indícii: "O žádné tiskárně nevím, ale jdi na konec té chodby a tam vejdi do posledních dveří." Opravdu skvělá rada. Do dvěři, ve kterých jsem dnes již byl. Tentokrát tam ovšem nebyl mně již dobře známý "obr" s želízky sám, ale hned s několika sousedy z cely. Někteří ale byli menší, vyhublejší, dokonce bez tetování, oholené hlavy a cože? Bez želízek? No, tak tady už mě nikdo dlouho neuvidí. Nevím, jak Vy se tváříte na možnost, že se jste v jedné návštěvní místnosti, kde sedí pět chlapů, vězňů, kteří čekají na návštěvu, aniž by je někdo kdokoliv hlídal. Pro ty co mi nevěří: Soudní ulice, Praha 4 - Pankrác, chodbou doprava a poslední dveře vpravo. Návštěvu doporučuji po obědě, to jsou vězni dobře naladěni.

Nakonec to všechno ale dopadlo dobře. Došel jsem Obrazekna úplný konec chodby a zazvonil na zvonek u opuštěných mříží. Okamžitě vyšel bachař a vůbec nechápal co dělám na té straně dveří. Prý je vchod na druhé straně. No nic, tak jsem právě objevil únikový východ z věznice a to jsem tam ani nebyl jako vězeň. S dozorcem  jsem se již domluvil v pohodě. Posledním překvapením pro mě snad bylo jen to, za jak ochotného mě Humpolák považoval:-) Když jsem mu řekl, že mi může klidně dát víc knížek jak 10, tak jsem netušil jak velkoryse mé nabídky využije...
..dalších osm hodin jsem se vláčel se 40 kusy krásně ilustrovaných knih:-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář