Ztraceni – výlet na Hády
Jako záhada Bermudského trojúhelníku by se dal nazvat prostor kolem televizního vysílače Hády, který zajišťuje obyvatelům Brna a okolí televizní signál. My se na ten vysílač dívali ze všech možných míst a těšili se, až přijedeme k němu a užijeme si nádherného výhledu na město.
„Nepojedeme se podívat k tomu vysílači?“ Zeptám se hned druhý den ráno, když z balkónu sleduji, jak se tyčí vznešeně nad městem. „Jo, já s tím počítám. Pokud se trošku zlepší počasí, jedeme tam,“ pronese Aneta, která se opět skvěle vžila do role průvodkyně a já se již těším na dnešní výlet.
„Já už tam dvakrát byla, ale teď přesně nevím, jak se to tam jmenuje,“ přemítá dlouze o tom, jak se k němu dostaneme. „Musíme na Klajdovku. Osmapadesátka jede na zastávku Malá Klajdovka, tak tam vystoupíme. Já budu koukat z okýnka, poznám to podle vidění,“ dodá s uklidňující jistotou a pohodlně se vezeme městským autobusem.
Při pohledu vzdalujícího se vysílače mírně znervózním, ale mlčím. „Malá Klajdovka,“ ozve se z reproduktorů, ale Anet zůstává kamenně sedět. Nervozita stoupá, ale nenechávám na sobě nic znát. „Sakra!“ Vyhrkne z ničeho nic Anet. „Myslím, že jedeme úplně někam jinam,“ pokračuje mírně vyděšeně a já se začínám skutečně ba
vit. „No skvělý, konečně nějaké dobrodružství,“ vykřiknu a těším se na první pořádný brněnský zážitek.
Po půl hodinové jízdě špatným autobusem dojíždíme na špatnou zastávku na vedlejším kopci, než se tyčí „naše“ věž. Poučení pro příště zní: „dát na sobě znát nervozitu,“ možná vás to pak donutí ze špatného autobusu vystoupit dřív, než dojedete na konečnou.
„Co teď?“ Zeptá se mě má průvodkyně, která by měla vědět všechno. „Půjdeme pěšky. Víme, jakým je to směrem a nezdá se to tak daleko,“ snažím se být statečný, ale především v sobě objevuji dobrodružného ducha. „Tak fajn, pořád lepší, než abys na mě křičel, což by jiní dělali,“ ulevuje si má brněnská hostitelka a rozeběhne se po silnici. 
Po cestě se nám naskytne je jednou jedinkrát malý zádrhel, ale ten nás při horší viditelnosti mohl stát i život a to bez přehánění. „Kudy teď?“ Ptáme se navzájem sami sebe. „Zkusíme to tudy,“ rozhodnu sebejistě, protože tím směrem je v dálce vidět náš cíl. Po deseti metrech se však ocitáme na kraji lomu. Pod námi je zhruba dvacetimetrový sešup(tentokrát nevyužívám svůj sklon k přehánění, schválně mrkněte na fotky). „Tudy asi cesta nevede,“ dodám naivně a vracíme se na rozcestí.
Zbytek cesty probíhá skvěle. Vysílač se pomalu zvětšuje a my užíváme, jak jsem to nazval, posledního letního záchvěvu dobrodružství. Procházím nádhernou podzimní krajinou a po půl hodině cesty se ocitáme na vrchu bývalého lomu, u vysílače Hády. Pod námi se rozepíná celé město, svět jakoby klečel pod námi a každý dům na nás dýchal svým osobitě panelákovým kouzlem.
Jen se tak v tichosti rozhlížím…To je Brno, rodiště Bohumila Hrabala, Milana Kundery a dalších velkých jmen, město kudy projížděla první parní železniční trať.
