Nedůvěřivá Katka
Byla jedna mlynářka a mlynář a ti měli dvě děti Katku a Janka. Oba dva byli hodné děti, jenom Katka někdy někoho pozlobila tím, že si z něho udělala legraci. Jednou si hráli třeba s Jankem na schovávanou a když Katka nemohla Janka najít, začala volat: „Á, Janku, zlomila sem si nohu.“ Janek jí běžel na pomoc, ale ona jak ho uviděla, rychle utíkala k pikole a Janka zapikala. A podobných věcí bylo více.
Kromě hraní samozřejmě měly také práci. Katka zametala ve mlýně, poklízela slepice a sbírala vajíčka, chodila na kopřivy pro prasátko, chodila na pole, zašívala a když měla čas tak i vyšívala a pomáhala mamince s praním. Janek, ten nosil pytle s moukou a žitem, společně s tatínkem spravoval mlýn, jezdil na dřevo, poklízel prasátko a králíky, chodil na pole a rád pletl košíky.
Jednou šla Katka na kopřivy. Když přišla k místu, kde bývaly, uviděla v trávě ležet chlapce, jak se drží za nohu. „Co se ti stalo?“ Zeptala se ho. „Zlomil jsem si nohu.“ Katka si myslela, že si z ní dělá legraci a tak odešla domů.
Druhého dne tam byl zase ten chlapec. Měl dvě hole a ze dvou stran přivázaná úzká polínka k noze. Noha byla mezi polínkami fialová. Když to Katka uviděla
, uvěřila, že si z ní nedělal legraci a omluvila se mu. Zeptala se ho, jak se jmenuje. Řekl jí, že se jmenuje Jan, ale všichni mu říkají Janin. A Katka mu zase nevěřila a myslela, že teď už si z ní opravdu dělá legraci.
Třetího dne šla Katka na trh prodávat vajíčka. Přišla ke stánkům a stoupla si vedle nich s košíkem vajec. Lidé, co procházeli kolem, si vajíčka kupovali. Když měla košík skoro prázdný, uviděla belhat se k ní toho chlapce, kterého včera a předevčírem potkala na louce, když byla na kopřivách. Šel o berlích se starší ženou. Katka odhadovala, že je to jeho maminka. Slyšela ji mu říkat: „Janine, kup tucet vajíček, máme málo. Naše tři slepičky na to nestačí.“ Katka mu v tu chvíli uvěřila, že se jmenuje Jan a říkají mu Janin. Janin pozdravil Katku, koupil od ní vajíčka a dal je mamince. Zeptal se jí jestli by tu mohl ještě být, že to sám domů zvládne. Maminka mu to dovolila. Zůstal tedy tam a po chviličce šel zase ke Katce. Měla jedno neprodané vajíčko. Řekl jí: „Katko, stala se mně pěkná věc a byl bych moc rád, kdyby to bylo pěkné i pro tebe.“ „Co?“ „Mám Tě rád.“ Odpověděl jí. Katka mu zase nevěřila a přestože i jí se zdálo, že začíná cítit něco podobného k němu, neřekla mu to. To, co mu na to řekla bylo: „Ale, ne. Proč?“ Přitom sama tu otázka tak moc neměla ráda. Pak mu dala vajíčko do ruky a kráčela rychlým krokem domů. Janin tam chvíli tak stál, potom dal vajíčko do kapsy a belhal se také domů.
Jak byl teď Jani
n smutný, ale nejenom Janin? I Katka byla celá nesvá a přemýšlela o tom, co jí Janin řekl a co mu řekla. Uvědomila si, že by to pravda mohla být. Zvláště proto, že už i něco začínala ona cítit u sebe. Rozhodla se, že půjde na louku. Janin tam tak sám seděl, když v tom uviděl Katku.. „Pojď sem,“ zavolal na ní. Když k němu přišla, vytáhl z kapsy její darované vajíčko, které pro Katku celé vybarvil. Poté se Katce zatřpytily její kouzelné oči a Janin jí vzal za ruku..
..a co bylo dál, uvěřila mu?
