Valiho život ze všech stran

Byla krásná prosluněná sobota, teplota šplhala ke dvaceti stupňům a Pražáky to nutilo svlékat bundy a vyhrnovat rukávy. Stačila ovšem dvouhodinová cesta autobusem a jako bych se ocitl v jiném světě. Ve světě, kde nejen, že nemají pochopení pro Pražáky a místo tramvají jezdí šalinou, ale také tam kde slunce schovala neprostupná mlha a ručička teploměru klesala tak nízko, že jsem na sebe mohl být pyšný, že jsem si zabalil šálu s rukavicemi.

„Tak tě vítám v tom našem nádherném Brně,“ přivítala mě ironicky má kamarádka a světoběžník Aneta. „Upřímně nevím, na co bych tě navnadila, aby ses mohl těšil, protože tady prostě nic není,“ pokračovala dál v kyselém tónu, který ji přinesla pětiletá zkušenost s touto metropolí, kde vystudovala Právnickou fakultu. Právě díky ní nastoupila letos v jedné firmě jako právní koncipientka a od příštího týdne se stěhuje do pražské pobočky této firmy. „Tak si spolu alespoň užijeme poslední víkend, který tu musím strávit,“ dodá již notně veseleji a vydáváme se na tramvaj. „Pospěš si miláčku, jede nám šalina!“ Jako by mě chtěl opravit jeden z místním obyvatel, který právě dobíhal tramvaj. Pardon, šalinu samozřejmě. „To je poprvé v životě, co jsem slyšel člověka použít slovo „šalina“ bez ironie,“ chlubím se nadšeně Anet a těším se na další podobně nesmyslné zážitky, které mi přinášejí úsměv na rty. „Však neboj, za ty dva dny toho ještě uslyšíš,“ odvětila mi má hostitelka a po pár přestupech místní dopravou jsme dorazili k ní domu.

Útulný byt s jednou velkou místností se mi stal na dva dny příjemným útočištěm, kde atmosféru večerům dodávaly díly Přátel. Dokonce jsme po sobotním náročném programu, kdy jsme si prošli noční město, mohli prospat o hodinu déle, protože se měnil letní čas na zimní. To bychom ale nebyli my, kdybychom tu hodinu využili ke spánku. „Mrkneme na nějaké pohádky, ne?“ Navrhl jsem v neděli v devět ráno a čekal Anetin výsměch. „No jasně, na ty už jsem se roky nedívala,“ odpověděla nadšeně a já, protože jsem na tom byl se zanedbáváním tohoto tradičního českého žánru podobně, jsem pustil hned televizi. Sice už zmizely časy typických národních pohádek o hloupém Honzovi a Červené Karkulce(nebo to prostě dávali jindy), ale zkoukli jsme alespoň nízko rozpočtovou americkou rádoby pohádku a spokojeně mohli vyrazit na celodenní túru. „Dnes máme celý den na prohlídku, takže bude fofr!“ Oznámí mi bez debat Anet a já v jejích stopách vykračuji na výlet.

Uteklo to jako nic, výstup na Špilberk, prohlídka místního vězení(Kasemat), pomalý sestup na Petrov, řádný oběd v KFC a následné dobrodružství cestou na vysílač Hády(viz jiný článek). To byl náš program.

Zakončili jsme ho malou procházkou a večerním padnutím do postele. Uřícený, vyřízený, ale naprosto spokojený jsem upadl do nočního komatu a další den ráno se již pakoval domů.

Nebyl to smutný odjezd, protože Anetě probíhala hlavou stále jedna a tatáž věta: „Už jen čtyři dny, čtyři dny!“ Čtyři dny a stane se mou novou pražskou kamarádkou.