Italské Dolomity den po dni, část první
Čtyři hodiny spánku a budík v 6:30 h. mě nekompromisně vyhání z postele. Vůbec se mi nechce, ale pak si představím krásné dny v horách, které mě právě čekají a rychle vystartuji na plánový sraz v pražských Vršovicích. Malá zkušenost z podobných akcí mě nutí být na místě odjezdu o dvacet minut dřív, jenže teprve dvě minuty před osmou se na místě objevuje někdo další: „Taky do Itálie?“ Zeptá se jen tak bokem starší chlápek a já souhlasně kývnu. „Tak fajn, já jsem Jirka z Blesku. Kam píšeš ty?“ A tak jsem po pár dotazech poznal prvního člena výpravy. Sice by mohl být mým tátou, jako ostatní z naší skupiny, ale nestěžuji si, jsou fajn.
Cesta utíká pomalu, dokonce tak pomalu, že na místo určení nedorazíme ani po plánových deseti hodinách a nabíráme mírnou ztrátu. Na vině je také neustálé nahánění zbylého člena, který se vydal po vlastní ose autem.
Nakonec se ale dočkáme a po 740 nekonečných kilometrech doráž
íme na naše první stanoviště, je jím překrásné horské městečko San Martino, ležící v nadmořské výšce 1.700 metrů. Nádherné hotýlky, střídají zajímavé horské chaty, ve kterých se míhají usměvaví Italové, kteří vám pomohou s čím jen budete potřebovat.
V San Martinu se seznamujeme s naší průvodkyní Mariou Gracou, sympatickou Italkou s typickým jižanským půvabem. Na jedno rychlé jsme poté usedli v útulné dřevěné hospůdce, která byla vybavena v kouzelném starém stylu.
Když už se začalo pomalu stmívat, vydali jsme se na poslední cestu dne, do našeho hotelu, který ležel o několik set metrů nadmořské výšky níže. Z plánové pětadvaceti minutové cesty se stalo hodinové bloudění, přesto jsme nakonec téměř za tmy našli horskou chatu jménem Charles Piereni. Zde na nás čekal velice ochotný personál v krásných místních krojích, který každému předal klíčky od třílůžkového pokoje a mohlo se jít na typicky pozdní italskou večeři.
Poslední jídlo dne začínal
o kolem deváté hodiny. Já byl tak unavený, že jsem chtěl co nejrychleji dostat nějaké to jídlo a ulehnout do svého nádherného pokoje. Jenže to jsem netušil jak vypadá takové pohoštění v alpské boudě. Začalo nenápadným předkrmem, který se skládal z uzených plátků, dvou kopečků výborné pomazánky a veky. Poté následovala polévka s fughi(houby?) a tousty. Když už jsem začínal mít strach, kolik předkrmů mě čeká, přišel na řadu hlavní chod. Sýrová placka, masové(uzené a vepřové) plátky a především polenta, neboli místní vyhlášená kukuřičná kaše. Chuť byla příšerná. Já nejsem vybíravý tip, ale tohle mi prostě do pusy šlo těžce. Po chvíli mi María Gracia vysvětlila důvod podávání této zvláštní kaše. Jedná se prý o jídlo, které zachránilo místní obyvatele v 15. a 16. století, kdy zde bylo obklopeno cizími vojsky a nemohlo se tak dostat k žádné jiné stravě. Navařili si tak tuto kaši a jedli jí po celé dlouhé roky, než byli osvobozeni. No a teď touto specialitou mučí turisty.
Po tomto chodu jsem si přál, aby ta neustále se usmívající servírka sebrala můj talíř a nikdy už se nevrátila, jenže poté přišla na řadu také zmrzlina s lesními plody, štrúdl a kafe, které naštěstí nepiju, protože stejně už ho nebyla kam nalít. Na závěr nem
ohla chybět grapa(místní pálenka) a dlouhé povídání s místním hoteliérem, naší průvodkyní a zbytkem skupiny. V jednu hodinu jsem naprosto vyčerpán zalehl do pelechu a s umrtvenou rukou nastavil budík na osmou hodinu ranní, kdy se vydáváme na první alpský výšlap.
