Jdi na obsah Jdi na menu
 


Italské Dolomity den po dni, část třetí

1. 9. 2008

Cesta do nebe

ObrazekJak nepříjemně se mi usínalo v mlhou spoutané chatě, o to krásněji se mi vstávalo do dalšího dne. Jen jsem vykoukl z okna, uviděl jsem nádherné slunečné počasí a čisté nebe, které nám nabídlo neuvěřitelný pohled na zářící horské vrcholky a na údolí pod námi, z kterého jsme den před tím vyráželi.

Po první noci jsme museli uskromnit své požadavky na pohodlí a spokojit se s malinkatým pokojíčkem s dvěma palandami a nevyměněným ložním, ale co jiného očekávat od horské chaty, kam kromě pěší cesty vedl již pouze lanový výtah, který spojoval chatu s několika kilometry vzdálenou stanicí v údolí.

Přesto se tu o nás starali jako o vlastní. Mohl za to především náš horský vůdce, který se tu s každým bratříčkoval a my díky tomu měli nejlepší možné pohodlí. Po krátké snídani a kochání se nádherným výhled, jsme vyrazili ze stínu hor na jejich vrcholky, abychom se také trošku ohřáli.

Cesta trvala nějakých pět hodin a vedla po nejvyšších hřebenech Trentina. Pod nohami sice trávu a jehličí vystřídaly ostré kameny a výhled po lesnatém údolí vyměnila nekonečná měsíční krajina, přesto všechno se člověk mnohokrát za život nepObrazekrojde jádrem Dolomit a tak jsem se držel naší průvodkyně a horského vůdce, kteří mi nejen, že byli věkově nejblíž, ale také byli neuvěřitelnými vypravěči.

Na konci naší horské cesty nás čekala lanovka, která během několika minut zhatila naše dvoudenní snažení.

Opět na zemi

A tak jsme se po dvou dnech opět ocitly v lidských nadmořských výškách, v údolí plném krásných alpských luk a hustých lesů. První, co následovalo po našem sešupu dolů, bylo jídlo(jak jinak u Italů). Krásný hotýlek obklopený pasoucím se dobytkem nám uchystal kouzelný oběd se čtyřmi chody a mi zase o pár kilo těžší pokračovali dál.

Teď nás pro změnu čekal místní vyhlášený Acropark, kde jsme si měli vyzkoušet lezení po lanech, která byla napnuta v několikametrové výšce mezi stromy. Nakonec jsem byl jako reprezentant naší novinářské české skupiny vyslán já a zkusil si jeden středně těžký úsek. Po jeho vcelku jednoduchém zdolání jsem si říkal, jak jsem na to fyzicky dobře, ale to jen do chvíle, než na mě tak desetiletá holčička zakřičela, ať uhnu, že by to ráda taky přešla, že jsem moc pomalej.

Jediné, nad čím se asi každý člověk pozastaví v takovém Acroparku, je to, že před touto zkouškou odvahy musíte podepsat papír, kde na sebe berete jakoukoliv zoObrazekdpovědnost za své zranění, či smrt.

Večer následovalo poslední ubytování, tentokrát v tříhvězdičkovém hotelu v údolí Val di Fiemme, který se nám stal útočištěm po další dva dny. Proč měl tři hvězdičky nevím, protože kromě krásných pokojů nabízel mj. svým hostům wellness s bazénem(venkovním i vnitřním), vířivkou, saunou a masážemi. Teskně jsem si tak zavzpomínal na naše soustřední a běžel za masérkou.

Michelinská restaurace

O tomhle zážitku jsem již několika lidem vyprávěl a většina z nich mi řekla, že neví, co Michelinovská hvězda znamená. Kdo to , tak možná pochopí, proč této večeři věnuji zvláštní odstavec.

Jednalo se totiž o mou první návštěvu v restauraci, která by byla oceněna hvězdou Michelin a nutno říct, že dobře chápu proč.

Už jen samotné vybavení restaurace a krásná atmosféra, která z ní sála, byla pěkná, ale také obskakování našich dvou číšníku bylo stylové. Pro mě jako laika, je sice zbytečné, jestli číšník vždy přijde z pravé strany a doleje mi na mililitr stejně vína, ale proč si to nezkusit, když je ta možnost.

Během tříhodinové večeře nám přinesli celkem šest chodů, každý vypadal velice lehký a malý, jenže to pouze na pohled. Dokonalý design dodával jídlu svou zvláštnost, jen jsem bohužel od třetího chodu přestával jídlo vychutnávat a byl rád, že ho vůbec mohu sníst.

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář