Jižní Tyrolsko I. část
V úterý jsem se, vzhledem k brzkému vstávání, snažil usnout již po desáté hodině, ale nakonec se mi to povedlo až kolem půlnoci. Podle toho také vypadal můj stav o čtyři hodiny později, kdy jsem se chystal na výlet naším hlavním městem.
Cesta na letiště byla opravdu dobrodružná. Nikdy by mě nenapadlo kolik lidí může tak dychtivě čekat na první metro. Podobné překvapení na mě čekalo na Dejvické, kam přesně osm minut po páté hodině přijel letištní expres. Měl jsem problém, abych se do něj vůbec vešel. Netušil jsem jak Praha žije v hodinách, kdy já mám pravidelně ještě půlnoc.
Při příjezdu na Ruzyň, jsem se dohledal terminálu 2 a odbavovacích prostor. Neměl jsem sebemenší tušení, jak poznám svou novinářskou skupinu, ale nakonec to bylo lehčí než jsem čekal. „No nazdar, ty si z Metra?“ Zaznělo ze skupinky nedaleko ode mě. Stály tam čtyři ženy, takže jsem hned odvodil, že to bude můj doprovod v následujících dnech. „Dobrý den. Zaslechl jsem, že se tu mluví o Metru. Vy budete nejspíš novinářky se kterými mám letět do Bergama.“ Nenápadně jsem se začlenil do jejich rozhovoru, seznámil se a mohlo se jít odbavovat. Jediný chlap, který se měl naší akce zúčastnit odpadl a tak místo něj jela jeho kolegyně Jana. 
Protože však bylo vše psané na něj, tak jsme spolu seděli v letadle(daleko od všech), pokoje jsme měli hned vedle sebe(ostatní v jiném patře) a vůbec se tak nějak spřátelili, což ale můžu říct o všech děvčatech(průměrný věk 40 let).
Ráno jsem nic nejedl a spoléhal na rady, že bezcelní zóna je levná. Nakonec jsem si v ní koupil bagetu s malou vodou za 104 korun. Vyplatilo se! Pak už přišel čas přejít na palubu letadla. Byl to můj třetí let v životě a tentokrát v bezkonkurenčně největším letadle(Boing 737). Start byl ještě za tmy, takže jsme se pokochali matičkou Prahou s romantickým osvětlením a po malém kroužení vyrazili na jih Evropy. Když jsme se dostali nad Rakousko, tak již bylo světlo(navíc jasno) a tak jsme si užili skvostného výhledu na horské vrcholky. Neutekla ani hodinka a již jsme začali klesat. Ještě krátký pohled na krásná pohoří v dálce a během několika vteřin jsme se ocitli v neprůhledných mracích a následné mlze. Dost nepříjemný pocit, když nevidíte ani na konec křídla vlastního letadla.
Po několika desítkách vteřin v této bílé tmě jsme přeci jen uviděli zamlžené město a blížící se ranvej. Poté už šlo vše podle plánů. Vyzvedl nás noblesně oblečený pán a odvezl do severně položeného Jižního Tyrolska, do střediska Sulden(nejdříve jsme měli být ve Val Senales, ale prohodili to!)
Luxusní hotel, který na nás čekal, vypadal přesně jako na fotkách. A pokoj? Obrovská manželská postel, dva gauče, televize, luxusní koupelna. No, prostě místo k životu jako stvořené. Výhled na zasněžené hory. Vůbec, celou cestu, co jsme vyjeli z mlhy, na nás začalo svítit slunce a sněhu přibývalo. Výhledem z okna můžu odhadovat přes metr sněhu.
Kolem jedné hodiny nás vyzvedl šéf místní turistické kanceláře, Max a jelo se na sjezdovky. Oběd v prosluněné restauraci na úpatí skal. Lyže zapůjčené společně s helmou v půjčovně pod sjezdovkou. Takový komfort mít na horách běžně, tak nikam jinam nejezdím.
Pak už byl na řadě hlavní program, samotné lyžování. Mě čekalo b
ez hůlek, které má levá ruka postižená sádrou, nemohla udržet, což evidentně vzbudilo obdiv místních Italů, kteří ji používali jako záminku, jak se se mnou o něčem bavit. Nakonec usoudili, že vypadám jak freestylista, což bych asi měl brát jako lichotku. Pád nebyl žádný a to mě ti blázni tahali na všechny možné úrovně tratí. Ale držel jsem se. Dokonce bych řekl, že je skvělé, že všichni umí výborně lyžovat, protože se vzájemně nezdržujeme a užíváme vlastního lyžování.
První den ale utekl bleskurychle. Pár hodin lyžování bylo pryč. Pod sjezdovkou v restauraci jsme měli schůzku s majitelem jablečného koncernu, který nám vyprávěl, jak bývá u Italů zvykem, místním příběhy a zajímavosti. Celou dobu se o nás staral Max, který se evidentně cítí dobře mezi čtyřmi ženami a vzájemně se doplňujeme, takže „naše“ holky mají o zábavu postaráno.
Skutečně bych neřekl, že se tak rychle všichni sblížíme, ale společně se opravdu bavíme. Takové ty tradiční vtípky má každý rád a tak o srandu není nouze. Teď jsem na pokoji, mám po koupeli, holky šly do lázní, ale já se svou zlomenou packou nemůžu. Tak si hovím v posteli a píši první zážitky, které nebudu nijak upravovat, abyste je měli pěkně jak mi jdou od pusy s prvním zážitkem. Po večeři, nebo zítra budu pokračovat.
