Jižní Tyrolsko II. část
Je čtvrtek, druhý den našeho Press tripu v Jižním Tyrolsku. Ještě se několika větami vrátím ke včerejšímu večeru.
Kolem osmé hodiny jsme vyrazili na večeři do místní vyhlášené restaurace Reinharda Messnera(světoznámého horolezce) Yak and Yati, která sousedí se stejnojmenným muzeem, které jsme navštívili dnes odpoledne.
Restaurace liduprázdná, byli jsme jedinými hosty, přesto luxusní. Zdi obklopené dřevem a na stolech rozloženy různé stroje a vynálezy minulých stoletích. Nemohly chybět ani všemožné podobizny yaků, zvířat dovezených právě Messnerem z Nepálu.
Klasická italská večeře, tedy délka přes dvě hodiny a stihli jsme během ní tři lahve vína, čtyři chody tradičních místních jídel a nakonec to vesele zapít grapou(místní alkoholický panáček na zalepení žaludku po jídle).
V půl jedenácté jsem se konečně dopotácel do pokoje. To jsem ale ještě netušil, že po pár minutách mi na dveře zaťuká kolegyně z vedlejšího pokoje se žádostí, že se semnou chce dívat na film. Takže místo spánku jsem strávil ještě dvě hodiny u filmu a pak konečně zalehnul.
Ráno mě probudily nádherné sluneční paprsky za oknem. Hned se mi vstávalo lépe, bohužel balení mi to nijak neulehčilo. Už jsem se viděl na sjezdovce, ale místo toho jsem si musel zabalit a vystěhovat z pokoje, abychom mohli odpoledne přejet do druhého lyžařského střediska v kraji a tedy také do nového hotelu.
Nakonec se vše zvládlo, sbalilo, nasnídalo a mohlo se jet do Ski areálu. Tentokrát jsme nasadili lyže přímo před hotelem a sjeli na bližší vlek, který nás odvezl přímo do centra sjezdovek v nadmořské výšce přes tři tisíce metrů.
Počasí bylo úchvatné, mraky žádné a tak nic nebránilo v užívání si jízdě na dvou prknech. Naše šestičlenná skupina se na malý okamžik(asi dvě hodiny)rozdělila na dvě party, protože Max všem ohlásil, že máme v polovině sjezdovky zatočit vlevo, ale sám to nakonec neudělal. To však viděl jen jeden z nás a tak jsme rázem byli čtyři. Po dvou hodinách hledání a následného vysvětlování se šlo na oběd. Přeplněná horská hospoda nabízela skutečné hody, takže jsme se opět vysoukali těžší o pár kil. Ne, že by mě zrovna to trápilo, ale poslouchat stížnosti ostatních z naší skupiny byla legrace. Každá z nich by mi nejraději dala nějaké to své kilo, které má prý navíc a věřte, že bych se nebránil. Minimálně bych udělal mou babičku šťastnější.
Odpoledne jsme se vrátili na hotel a po převlečení v azylovém pokoji(všichni jsme již byli vystěhováni)jsme se šli podívat do Messner Mountain Museum. I když se to některým členům naší skupiny příliš nelíbilo, tak já byl nadšen. Nikdy jsem horolezectví neholdoval, ale nahlédnout do jeho podrobné historie, to je něco. Zvlášť když je to očima jednoho z nejúspěšnějších horolezců světa. Průvodkyně muzeem byla slečna ze Slovenska, která tu již deset let žije a sama leze po skalách. Díky tomu jsme se vše dozvěděli v našem rodném jazyce a na chvíli si tak odpočinuli od nutné němčiny a angličtiny.
Po návštěvě muzea následoval přejezd do horského střediska Val Senales a hotelu Piccolo. Opět jsem vyfasoval největší pokoj ze všech(vůbec nevím proč) a tak si prvních pár minut užil závistivé návštěvy všech ostatních. Prý to není fér! Jsem si toho vědom.
Večer byla na řadě další luxusní pochoutka pro můj žaludek, večeře se třemi chody a nějaké to červené víno. Když už se zdálo, že půjdeme na kutě, tak jsme se takticky rozpojili. Dvě nejstarší členky našeho zájezdu odešly skutečně na pokoj, ale pro náš čtyřčlenný zbytek noc pokračovalo a to dost divoce.
Stačilo totiž pár schodů do sklepení hotelu a ocitli jste se v přeplněném dřevem obkládaném klubu. Nechyběl taneční parket, nádherně vyzdobený bar a přesně jeden volný stůl. Noc byla dlouhá, divoká, zábavná a především seznamovací. Druhý den jsme znali snad všechny zaměstnance hotelu a dokonce některé vlekaře a členy horské služby.
