Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jižní Tyrolsko IV. část

14. 12. 2008

ObrazekA je tu můj poslední osobní zápis z Press tripu v Jižním Tyrolsku. Tentokrát budu trošku podvádět, protože již píši ze svého vánočně vyzdobeného pokoje a smiřuji se s trpkou realitou zablácené Prahy.

Sice už nejsem tělem v alpských vrcholcích, ale duší stále tak trošku ano a tak se vrátím ve svých vzpomínkách do večera třetího dne, kdy jsme již byli přestěhováni do hotelu Piccolo v horském středisku Schnalstal, které je proslavené nalezením zmrzlého muže, tzv.Ötziho. Toho našli zmrzlého u vrcholu ledovce v roce 1991 a podle výzkumů tam byl přes pět tisíc let.

Ale vraťme se teď k našemu zakončení třetího dne, to bylo totiž naprosto kouzelné. Jeli jsme se podívat na vánoční trhy do nedalekého města Merana.

Po úžasně osvětlenými ulicemi se proháněli čerti, procházeli Mikulášové a létali andělé. Dokonalou romantiku mikulášského večera dokreslovaly trhy, které lemovaly nábřeží v historickém centru. Nechybělo zde nic od malebných stánků, přes ochutnávky tradičních místních laskominek, až po úžObrazekasné ozářené městečko. Procházka byla dlouhá asi hodinku, ale vyprávět bych o ní mohl celé dny.

Odjezd z Merana jsme všichni prosnili a ještě dlouho zůstali myšlenkami na tržišti. Netrvalo to však dlouho a museli jsme vylézat v pustém mrznoucím lese z auta a tlačit ho do zasněženého kopce.

Marně! Řidič nás tak musel poslal pěšky dál po cestě do nedalekého horského hotelu, kde nás čekala večeře a sám nesjízdný kopec objet.

Po chvilce jsme se všichni šťastně shledali v malebném hotýlku obkládaným dřevem a sympatickou obsluhou. Čekalo na nás tradiční italské menu s několika chody a tak jsme se jen těžce dokutáleli zpět do auta a jeli na hotel, užít poslední noci.

Část z nás opět pokračovala na Après Ski, neboli party v lyžákách, kde se pilo až do rána. Já ovšem nepatřil mezi ty (ne)šťastné a šel usínat za božského ticha hor.

 

ObrazekSobotní ráno díky tomu nebylo tak strašidelné, jako pro jiné členy naší výpravy(já si své užil od den dříve, takže mi to vůbec nechybělo). Všechno bylo poslední den takové ukvapené. Rychlé balení, několik málo hodin na sjezdovce, oběd v horské chatě a hurá dolu k hotelu, kde nás již po jedné hodině čekal taxík, který nás měl odvézt do Merana.

Převlékací podmínky byly vtipné. Nikdo z nás již neměl pronajatý pokoj a tak nám půjčili na malou chvíli dolní jídelnu, kde jsme ze sebe shodili několik vrstev lyžařských věcí a vypravili se na cestu domů.

V Meranu jsme měli asi tak půlhodinový problém, najít náObrazekš odvoz na letiště do Milána. Nakonec to ale bylo snadnější, než to původně vypadalo. On si totiž  našel nás! Přišel za námi galantně oděný pán(asi viděl pět zmatených-zoufalých cizinců)a zeptal se, zda nehledáme to, co jsme hledali. Poté už nás po menším stresu, že nestihneme letadlo, čekala cesta po italských dálnicích směrem na jih, do města módy.

Jízdu našeho řidiče nikdo moc nesledoval, všichni spali a ani neužívali posledního výhledu na kouzelné vrcholky hor. Pravda však je, že ta jízda musela být divoká. Místo tří a půl hodiny, jsme k letišti přijeli o hodinu a čtvrt dříve. Řidič se s námi se šibalským úsměvem rozloučil a nechal nás na pospas tříhodinovému čekání na náš let.

Díky tomu, že jsem sebou vláčel notebook, jsme využili čas a prostor v letištním baru k tomu, abychom shlédli film.

ObrazekPak šl o již vše podle plánu. Odbavení, zouvání, prohledávání notebooku, svlékání, komplikované propouštění, oblékání, odlet, turbulence, přílet a …Praha! Práce, škola, fotbal...každý svého štěstí strůjce.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář